Prevence a léčba závislosti na alkoholu

Zavolala mi sestra objednávající nové pacienty do ambulance. Objednala mi návštěvu jakési paní, která se dostala do potíží. Sdělila mi, že paní přijde s celou rodinou.

Pobavilo mne to a začal jsem trousit vtipy o klanu Hujerů a podobně – měl jsem zrovna svou manickou fázi ve které mi přijde vtipné kdeco včetně morbidností. V danou hodinu se dostavili stařeček se stařenkou a já se přestal smát.

Ordinaci naplnilo totiž Zoufalství a Beznaděj. Přišli kvůli své dceři, pověděla mi stará paní. (Říkejme dceři třeba Adéla). Dcera má deprese, přišla o práci, je po rozvodu...jestli bych si s dcerou nepromluvil, protože...protože...a najednou se hráz protrhla a stařenka začala naříkat. Neplakala, slzy už jí asi došly. Její dcera je hrozně šikovná holčička, jen má ty deprese, je zavřená doma a říká že je má všechny ráda...jen jí prostě asi něco nevyšlo...byla v nemocnici, má totiž nemocná játra, víte...má už sama vnoučka, dva roky jsou Tomáškovi. I toho má ráda...ale oni s manželem už nemůžou dál...

Šel jsem se podívat před dům, kde v autě seděla Adéla. Nemohla vystoupit. Auto páchlo acetonem a Adéla byla schopná chůze jen s oporou. Měla oteklý obličej, zjevně se několik dní nemyla a její pohled byl prázdný. Kostra potažená nažloutlou kůží. Zmohla se jen na to aby stále dokola opakovala že nechce do blázince, protože to zvládne sama. Seznámil jsem jí se smutným faktem že jediné co zvládne sama je upít se k smrti pod koly auta, vlaku, v tratolišti krve z prasklých jícnových varixů při cirhose jater, umlácením se při epileptickém záchvatu.

Postupně přijde o celou rodinu...A v ten moment jsem si uvědomil že ne. Že je tu ta dvojice zoufalých lidí odhodlaných dát všechny poklady světa za to, aby jejich malá dcerka (kterou pro ně stále jejich dítě je a bude) byla znovu veselá, zdravá a plná sil a života. Že se jejich schopnost vidět skutečný stav věcí milosrdně zatemní a že do poslední chvíle života jejich dcery budou věřit a doufat v nemožné. Že všechno bude jako dřív. Oni dva tu pro ni budou vždycky. Do konce. Jsou přece RODIČE...

Osaměli jsme s Adélinou maminkou. Je jí 75 let. Celý život se snažila aby své jediné dceři umožnila prožít smysluplný a krásný život. Prosila mne, abych něco udělal. Cokoli. Dal Adéle léky, které ji toho utrpení zbaví. V tu chvíli jsem si uvědomil obludnost té situace. Ta paní prosila mne, zeleného ušáka, abych zachránil ne jeden, ale několik životů. Zoufale se ubezpečovala že to není tak zlé...přece nemohla prohrát celý svůj i dceřin život. Bylo by to přeci nespravedlivé, ne? …

Vyšel jsem do slunečného odpoledne a těšil se na krásný večer se svojí přítelkyní. Auto s Adélou a jejími rodiči odjelo kamsi pryč. Rozloučil jsem se se sestrami a zabouchnul zrezivělou branku.

TAKOVÁ OBYČEJNÁ LIDSKÁ TRAGEDIE

VÝZVA: Přihodilo se vám něco podobného, úžasného či nezapomenutelného? Pak nám svůj příběh napište (adresa: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript ).