Prevence a léčba závislosti na alkoholu

Alžběta se bojí o matku, která se nějak nemůže vyrovnat s uplývajícími roky a četnými zklamáními. A tak pije.

Potřebuji se někomu svěřit, a nemám komu. Chápejte, tohle není věc, o které lze vyprávět kamarádkám v kavárně nebo kolegyním na narozeninovém večírku. Týká se to mojí matky. Je to choulostivé, bolí to a kromě toho - co když s postupujícím časem dopadnu stejně?

Je mi devětadvacet, mámě je padesát šest. Nikdy nebyla dvakrát vyrovnaná a klidná, ale to vše se teď ještě zhoršilo. Mívala sklon dělat hysterické scény s plačtivým vyvrcholením, vyvolávala hádky, práskala dveřmi. Na to jsem byla zvyklá, co se však děje teď, mě vyčerpává a deptá. Máma vypadá, jako by byla naprosto zklamaná životem.

Působí to velice depresívně. Kdykoli s ní mluvím, zabrousí na své oblíbené téma, po chvíli začne plakat. Téma vždy stejné: Nic se jí nezdařilo, nic v životě nedokázala, její manželství skončilo katastrofou, peníze veškeré žádné, a dcera (já) se rovněž nepovedla - vysokou školu nedostudovala, nevdala se a neudělala ji babičkou.

Mě tyhle výlevy upřímně děsí. Občas bych ráda slyšela od vlastní mámy něco hezkého, něco pozitivního. Ale mám smůlu. Máma má deprese a pocit obrovského zmaru. Táta to nevydržel a odešel od ní před dvěma lety. K ženě, která není zase o tolik mladší než máma (bude jí padesát, takže žádná dvacetiletá barbína to není), ale umí se radovat ze života, což moje máma buď nikdy neuměla, anebo dávno zapomněla.

Když táta odešel, zhroutila se

Když táta odešel a požádal o rozvod (po asi osmadvaceti letech manželství), zhroutila se zcela. Předtím s alkoholem jen lehce koketovala, teď bez něj nemůže žít. Nacházím prázdné a poloprázdné lahve všude, naposledy ve vysoké zimní botě. Přestala na sebe dbát, dosti přibrala, alkohol z ní udělal podivnou oteklou bytost, která komukoli, s kým mluví, vypočítává, co všechno se jí v životě nepovedlo. A je to dlouhý seznam, ze kterého mrazí.

Divím se, že ještě nepřišla o práci - dělá recepční ve velkém kosmetickém a kadeřnickém salónu. Ale jak dlouho ještě? Její kolegyně jsou chápavé a ohleduplné (zejména její nadřízená je hotový anděl), jenže donekonečna to trvat nebude, jednou jim ta andělská trpělivost dojde.

Nejhorší jsou stárnoucí alkoholičky...

Mrzí mě ten její pesimismus. Jak říkám, paní, se kterou žije nyní můj otec, není zas o tolik let mladší, ale zároveň není zapšklá. I ona by mohla naříkat: její jediný syn žije v Austrálii a nevídají se, vnoučata nemá, že by měla závratný plat, to tedy rovněž nemá. Ale život ji baví, je to vidět na první pohled. Ráda vaří a peče, vysloveně zbožňuje svou zahrádku a romantické filmy, má spoustu kamarádek a pije podle všeho jen na Silvestra.

Máma bydlí sama a její domácnost je zanedbaná, občas jí uklidím. Ale nerada, protože je to ženská plná síly, žádná pětaosmdesátiletá stařenka, která na to už nestačí. Několikrát jsem se před ní zmínila o tom, že by podle všeho potřebovala odbornou pomoc.

Dělala, že neslyší. Nepřipadá mi však pravděpodobné, že by si dokázala pomoci sama. A lidé z okolí už si všimli, že něco není v pořádku. Zaslechla jsem, jak si sousedky před domem šeptaly něco jako: "Nejhorší jsou stárnoucí alkoholičky..."

Zdroj: doma.nova.cz



VÝZVA: Přihodilo se vám něco podobného, úžasného či nezapomenutelného? Pak nám svůj příběh napište (adresa: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript ).