Prevence a léčba závislosti na alkoholu

Eva kvůli nespravedlivé ztrátě zaměstnání sáhla po sklence. Nechybělo mnoho a svou závislost málem zaplatila životem. Všechno to začalo tak nějak nevinně. Vdávala jsem se ve 26 letech za báječného chlapa Mirka. O dva roky později se nám narodil syn Honzík. Na mateřskou dovolenou jsem se moc těšila, pracovala jsem v marketingu, kde to občas bylo dost psychicky náročné. Manželovi se podařila jedna velmi lukrativní zakázka, tak jsme si mohli konečně koupit nový byt. Celý jsem ho zařizovala sama, jelikož máme s Mirkem skoro stejný vkus, nechal mi volnou ruku. Byla jsem tak zaměstnaná naším domovem a synem, že mi ani nedocházelo, že už jsem doma skoro tři roky a budu se muset vrátit do práce. Nedokázala jsem si představit, že budu v práci opět nějakých 8–12 hodin. Školku jsem měla zařízenou, a než jsem se vrátila z práce, Honzíka hlídala moje maminka, která bydlela pár bloků od nás. 

Čára přes rozpočet
První týdny byly trochu hektické, než jsem se opět dostala do svého tempa a pochytila novinky a postupy, které se za tu dobu změnily. Moje zástupkyně, mimochodem velmi přitažlivá a krásná žena, ze mě nadšená vůbec nebyla. Popravdě ani se jí nedivím. Přišla o skvěle placenou a bonusově ohodnocenou pozici. Nyní spadala do mého týmu jako moje asistentka. Nemohlo mi však uniknout, jak neustále mrká a cukruje s mým nadřízeným. Později jsem se dozvěděla, že je to šéfova milenka. V práci moc schopná nebyla, ale v jiném směru zřejmě nadání měla. Asi po čtyřech měsících si mě šéf zavolal k sobě do kanceláře a oznámil mi, že dostal příkaz ke snižování stavů. Trochu mě to zaskočilo, můj tým plnil plán na 200 %, dokonce jsme dostali i ocenění za předcházející čtvrtletí. Hájila jsem své lidi, načež mi sdělil, že se to netýká nikoho z mého týmu, ale mě samotné. Sice pracuji více než dobře, ale bylo by dobré vrátit na mé místo mou zástupkyni, která je bezdětná, a tudíž může být v práci přesčas. Takový hloupý důvod! Kdykoliv bylo potřeba, trávila jsem v práci večery a odcházela jako poslední. Bylo hned jasné, že ta dvacetiletá slečinka zapracovala a dosáhla svého. Dostala jsem odstupné 5 platů a o bonusy také nepřijdu. Domů jsem odcházela s pláčem. Na uklidněnou jsem zašla na dvojku bílého do nedaleké vinárny. Pila jsem poprvé po čtyřech letech, nikdy jsem alkoholu neholdovala. Ale teď mi přinesl úlevu. Z vinárny jsem odcházela uvolněnější a jakoby lehčí. Vše jsem doma řekla manželovi. Ten mi odpověděl, že on vydělává dost, že můžu s klidnou hlavou zůstat doma, jak dlouho budu chtít. Sice jsem byla za jeho slova ráda, ale to, že moje praxe a zkušenosti vystřídala hloupost a sexy tělo, mě ponižovalo. Říkala jsem si, že budu doma s Honzíkem a bude to fajn, ale ten o odchodu ze školky slyšel nerad, moc se mu tam líbilo. Tak jsem hledala zaměstnání hned. Nedařilo se, práce mého charakteru moc nebylo a dělat asistentku se mi nezamlouvalo.

Nonstop byl můj nový domov
Jedno ráno jsem potřebovala zajít do banky vyřídit nějaké formality. A vtom jsem ji potkala, slečnu dokonalou, kvůli které jsem přišla o práci. Když mě viděla, přišla za mnou a s pohrdavým tónem v hlase mi říkala, jak se jí mé místo líbí a jak je pro firmu přínosem. Poté si neodpustila poznámku, že vypadám nějak sešle a měla bych se sebou něco udělat. Než jsem se zmohla na slovo, odkráčela neznámo kam. Udělalo se mi zle. Vzpomněla jsem si, jak mi víno minule udělalo dobře, a zašla na skleničku, nezůstalo ale u jedné. Byla jsem tak opilá, že jsem sotva zavolala taxíka. Bylo teprve 12 hodin! A od této chvíle to šlo takto každý den. Malého jsem dovedla do školky a během dopoledne pila. Cítila jsem, jak se mi všechny starosti rozplývají před očima. Víno jsem časem vyměnila za vodku, ta nebyla skoro cítit. Během pár hodin jsem zvládla vypít celou láhev. Měla jsem vše promyšlené. Od 8 byl Honzík ve školce, do 12 jsem tedy mohla pít a poté jsem si na dvě hodiny lehla, ve 14 hodin jsem syna vyzvedla a doma opět potají pila. Někdy jsem si brala vodku smíchanou s džusem i na dětské hřiště. Vlastně jsem byla opilá během celého dne, až večer jsem alkhohol vynechala. O to bylo horší čekání na ráno, kdy se budu moc už konečně napít. V noci jsem se budila se zimnicí a třesem v rukou. Nedokázala jsem bez alkoholu už být. Byla to droga. Manžel si všiml, že vypadám strhaně, ale obhájila jsem to nachlazením a únavou. To byl dobrý důvod, aby si Honzíka vzala na pár dní babička. Pro mě to byla úleva a vodka se stala mou nejlepší kamarádkou. Nic víc mě nazajímalo. V nonstopu jsem trávila více času než doma.

Mohlo být po všem
Pomalu se blížily prázdniny a babička navrhla, že vezme Honzíka a chalupu do jižních Čech. Manžel v tu domu musel odjet na 4 dny na služební cestu, nechal mi doma svůj vůz, pokud bych prý chtěla jet na chalupu za ostatními. Mě to ani nenapadlo. Nakoupila jsem si lahve alkoholu a doma si bezstarostně užívala svého pití. Už jsem byla tak závislá, že jsem v jednu chvíli vše vyzvrátila a ihned nato pila znovu. Asi druhý den mi volala moje maminka, že se Honzíkovi udělalo špatně a jestli bych pro ně přijela autem, že v tomto stavu s ním vlakem cestovat nechce. Nebyla jsem schopna ani mluvit. Vytípla jsem telefon a nějakým způsobem napsala SMS ve znění ok. Nechápu, co mě to popadlo. Vzala jsem klíčky a pomalu se motala k autu. Nemohla jsem se strefit ani do zapalování, jak jsem byla opilá. Na několikátý pokus jsem nastartovala a vyjela. Vše jsem viděla rozmazané, ale zastavit mě v tu chvíli nenapadlo, stále jsem měla nohu na plynu. V další ulici jsem narazila do sloupu veřejného osvětlení a víc si nepamatuji. Když jsem se v nemocnici probrala, seděl nade mnou manžel a plakal. Lékař mi sdělil, že jsem měla v krvi 3,8 promile. Rozplakala jsem se i já a vše jim vyprávěla. Manžel na mě pohlédl, nenadával mi ani nic nevyčítal. Vypadal hrozně, nikdy jsem ho neviděla tak zoufalého a bezradného. Jen mi druhý den řekl, že mi zajistil 5měsíční protialkoholickou léčbu v ústavu. V tu chvíli jsem nedokázala protestovat. Jen jsem plakala a v duchu si říkala, co se to se mnou stalo, jaká je ze mě troska. Co kdybych někoho srazila nebo dokonce zabila?! Nikdy si neodpustím to, jak jsem se k sobě samé a ke své milované rodině chovala, jak hluboko jsem klesla, když můj život ovládal a řídil alkohol.

Nyní jsem už na konci své léčby. Cítím se dobře a vím, že svůj život budu žít už lépe a budu ho žít pro rodinu. Nic na světe mi není dražší. Manžel mě absolutně podporuje a stojí při mně. Za své uzdravení vděčím hlavně jemu.

28.12.2010
Zdroj: http://www.jenprozeny.cz/zivot-astro/vase-pribehy/k-zavislosti-na-alkoholu-staci-jen-malo

VÝZVA: Přihodilo se vám něco podobného, úžasného či nezapomenutelného? Pak nám svůj příběh napište (adresa: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript ).