Prevence a léčba závislosti na alkoholu

Na prahu dospělosti jedním dechem přečetla knihy Děti ze stanice zoo a Memento od Radka Johna. Působily na ni ovšem přesně opačně. Svět narkomanů Adélu Malaskovou podivně přitahoval. Nejprve zkusila kokain a pervitin, nic z toho ji ale nenadchlo. Až heroin.

„Myslím, že skoro každej má drogu, která mu sedne. Když ji potká, je ztracenej. Bylo mi osmnáct, v té době jsem chodila s bývalým spolužákem. Scházeli jsme se v jednom bytě na Vinohradech a najednou svět nebyl tak zlej,“ začíná vyprávění pětatřicetiletá žena. Má hezkou tvář a hluboký jemně zastřený hlas kuřačky.

Euforie, kterou jí poskytl heroin, dovedla skvěle rozehnat všechny její úzkosti. A zákonitě přišla závislost. Musela zvyšovat dávky, brzy na ně potřebovala tisícikorunu denně. Kdyby jednoho dne všechny ty bankovky sečetla, bylo by jich, jako je dní v roce.

Začala krást. Babičce se ztrácely peníze, Adéla neváhala ani zastavit vzácný rodinný obraz. „S přítelem jsme žili jako bohémové. Intelektuální narkomani, kteří chodí na výstavy a do divadla. Heroin mi píchal on, sama bych to nezvládla,“ vypráví.

Začala si „půjčovat“

Vyučila se modistkou, ale tehdy pracovala jako poštovní doručovatelka. V době, kdy už bez drogy nemohla fungovat, si tu a tam si něco „vypůjčila“ a o částkách si pečlivě vedla záznamy.

Její účetnictví ovšem v práci někdo objevil. U soudu vyvázla s podmínkou, protože slíbila, že se půjde léčit. A šla.

„Průšvih na poště mě hodně rozhodil, ale zároveň to byl silný impulz. V Drop-inu jsem na sebe všechno vybalila. Zatelefonovali na detoxifikační oddělení v Červeném Dvoře a já tam hned druhý den jela,“ pokračuje Adéla.

V tamní psychiatrické léčebně strávila pět měsíců, poté osm let chodila k Apolináři na doléčení. A ze závislosti na heroinu se dostala. Její život se zvolna stabilizoval. Naučila se anglicky, začala pracovat v cestovní kanceláři a studovat střední pedagogickou školu. Po roce abstinence, v roce 1998, Adéla porodila syna.

Pohoda ale trvala sotva pár let. Když byly synovi čtyři roky, odešla od partnera a dítě mu nechala.
„Jednoduše jsem s ním už nedokázala žít, ale bez sebemenšího zázemí jsem s sebou Kryštofa vzít nemohla. Najednou se mi zdálo, že nikam nepatřím. Jako bych koukala na svět za sklem. Sebevědomí na nule, připadala jsem si jiná než ostatní,“ přiznává žena.

Začala pít. Nejprve pivo, pak panáky. Postupně u ní nastal takzvaný přesmyk do jiné závislosti. Na alkoholu. Přestože jí nechutnal, stav, který způsoboval, jí pomáhal přežít úzkosti. „Na tahu“ pila třeba sedm dní v kuse, láhev vodky denně.

Když Adélu před třemi roky zoufalí rodiče nechali odvézt na záchytku na Bulovku, měla v sobě 3,8 promile. Diagnóza: kvartální alkoholik. Nakonec začala alkoholem zapíjet diazepam. „Loni v květnu mi po obvyklé dávce léků a alkoholu začalo být příšerně. Ten zvláštní nepopsatelnej stav ve mně zřejmě vyburcoval poslední zbytky pudu sebezáchovy. Jako bych najednou prozřela. Napsala jsem tátovi esemesku, ať mě už probůh někam odveze,“ vypráví mladá žena.

Tak se ocitla v pavilonu číslo 7 v bohnické psychiatrické léčebně. Na tři měsíce. Teď končí svůj druhý pokus o abstinenci.

Lékařka věří, že vydrží

Přestože se to Adéle napoprvé nepovedlo, vedoucí lékařka Gita Pekárková ji chválí. Je prý kreativní a citlivá, úspěšně se účastní všech uměleckých aktivit.

„Také mám radost, že s námi začali spolupracovat její rodiče. Jako by je neštěstí spojilo. Byť spolu otec a matka dávno nežijí, setkávají se u nás všichni i s nevlastními sourozenci na rodinné terapii. A pacientce to moc svědčí,“ míní psychiatrička.

Adélin boj teď vypadá možná nadějněji než poprvé. Našla si nového přítele, rýsuje se jí i práce květinářky.

„Fandí mi i můj třináctiletý Kryštof, máme ho s bývalým ve střídavé péči. O drogách jsem s ním otevřeně promluvila. Pořád doufám, že se uzdravím. Že pro něj zase budu máma jako dřív,“ neztrácí víru Adéla Malasková.

Ivana Karásková