Závislým může být člověk na čemkoli. Někdo se nedokáže obejít bez alkoholu, jiný bez cigarety a další třeba bez čokolády. Hovoří se dokonce o závislosti na práci a zbrusu novým společenským problémem je závislost některých, zejména mladých lidí, na počítačových hrách. Dokázat se nějaké své závislosti vzdát pak vyžaduje ohromnou námahu, pevnou vůli a často i pomoc ostatních lidí.
Podaří-li se proto člověku nad svými sklony zvítězit, zaslouží bezpochyby obdiv. Jedním z takových lidí, kterým se podařilo se svou závislostí skoncovat, je i Zdena Jurová z Prahy.
S alkoholem až na dno
Alkohol a ovšem i problémy s ním spojené, provázejí člověka snad odnepaměti. Dát si při určité příležitosti skleničku je často dokonce považováno za společenskou povinnost. Právě společenský tlak je pak zřejmě důvodem, proč dospívající mladí lidé s alkoholem vůbec začínají – patří to jaksi k atributům dospělosti. Ani u Zdeny Jurové tomu nebylo jinak. Konzumovat alkohol začala stejně jako většina ostatních lidí právě v letech dospívání a dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by s ním někdy měla mít nějaké potíže. V průběhu let se však z příležitostné konzumace alkoholu začala stávat čím dál tím více dennodenní potřeba. Závislost si však dlouho nepřipouštěla. „Alkoholizmus jsem si přiznala až někdy ve 42 letech, kdy jsem se rozhodla pro léčbu. Ale varovné signály už jsem měla dříve. Jednak z rodiny, i když ty nebyly tak velké, spíše mi jenom dávali najevo ,dělej s tím něco‘, a jednak z práce. Tam to došlo až tak daleko, že mi například byly kvůli alkoholu zkráceny prémie. Pořád jsem si ale říkala, že to zvládnu,“ vzpomíná dnes Zdena Jurová. Zvládat svou závislost se jí však dařilo stále méně a po čase si musela přiznat nepříjemnou pravdu, že se jí alkohol stal drogou. „Pracovala jsem v diplomacii a při posledním pobytu na ambasádě v muslimské zemi, kde byla špatná atmosféra, jsem si uvědomila, že mi alkohol pomáhá přežít. Před prací na ambasádě mi bylo jasné pouze to, že k alkoholu mám sklony, a pořád jsem se vnímala jen jako takový větší konzument, ale tady mi najednou bylo jasné, že už bez alkoholu nemohu žít.“ I přes toto zjištění se paní Jurová k léčbě stále neměla. A to ani přesto ne, že v tomto období, jak sama říká, už jenom pila a spala. Zákonitě tak přišel malér, který nakonec změnil celý její život. „Našla jsem si takovou přechodnou práci – hlídat děti v jedné francouzské rodině. Ta rodina si mě vybrala z mnoha uchazečů, imponovalo jim, že jsem pracovala na ambasádě, ale bohužel netušili o mých problémech s alkoholem.
A tak se stalo, že jsem jim asi po čtrnácti dnech nakoukla do baru. A jak to u Francouzů bývá, měli tam to nejlepší z nejlepšího. Tak bohužel došlo k tomu, že mě tam po pár dnech našli opilou. Děti nespaly, ale au pair spala. Samozřejmě mě okamžitě vyhnali, a to byl pro mě takový šok a ostuda, že jsem šla od nich rovnou do Bohnic. Ani domů jsem nevolala. Tato událost se tak stala onou příslovečnou poslední kapkou a já si řekla dost.“
Tvrdá léčba
Pád z vysokých pater společenské smetánky do prostředí protialkoholní léčebny byl tvrdý, ale, jak dnes vzpomíná Zdena Jurová, velice užitečný. „První zkušenost z Bohnic byla dost hrozná, protože když jsem tam takhle neočekávaně přišla, tak pro mě neměli místo. A dali mi na výběr. Buď jít domů, a přijít až budou volné kapacity, anebo strávit nějaký čas mezi duševně nemocnými. Protože jsem se bála jít domů, zůstala jsem tam a asi tři týdny jsem byla mezi těmito lidmi. To bylo velice tvrdé, ale poučné.“ Po krátkém pobytu mezi duševně nemocnými pacienty mohla paní Jurová konečně přejít na pavilon, kde se léčí závislosti. Vlastní léčba, která trvá tři měsíce, tak mohla začít. „První fáze léčby se nazývá detox, to znamená, že musíte projít takzvanou lůžkovou částí detoxifikačního oddělení, kde je člověk zbaven dočasně všech práv. Nemáte mobil, nemáte šperky, nikdo vám nesmí zavolat, ale je to k něčemu dobré. Je tam totiž čas tříbit si myšlenky.“
Po úspěšném zvládnutí této první fáze léčby zahajuje pacient automaticky fázi druhou. Ta je už přece jen o něco mírnější. Opírá se o skupinovou psychoterapii a pacientům jsou už dovoleny návštěvy či vycházky. „Práce ve skupině vypadá tak, že se schází asi osm až dvanáct lidí. Každý si přináší ten svůj příběh, který na sezení představí. Strašně důležité je, že tam sedí lidé se stejným problémem. Pro ně je příjemné a povzbuzující slyšet, že v tom nejsou sami.“ Skupinová psychoterapie je vlastní páteří léčby a pacienti by si odsud měli do života odnést všechna potřebná poučení o tom, jak se recidivě alkoholizmu vyhnout. Podle Zdeny Jurové je nejdůležitějším předpokladem pro zdárné vyléčení změna celého dosavadního životního stylu. I když, jak sama říká, alkoholik není nikdy vyléčený. „Se závislostí se dá žít, dá se krásně žít, ale ta závislost tam je pořád. Je to stejné jako s dietami. Aby se tedy k alkoholu člověk nevrátil, tak především nesmí absolutně nic alkoholického pít. Člověk musí mít úplně jiný přístup k životu. Musí změnit myšlení a životní styl tak, aby tam alkohol neměl absolutně žádné místo,“ upozorňuje paní Jurová, která žije bez alkoholu už devět let a vysvětluje, jak sama svůj život změnila. „Změnila jsem životní styl tím způsobem, že jsem začala pravidelně cvičit. Zalíbila se mi teorie tzv. sedmi tibeťanů. Je to taková sestava cviků, která mi přináší celkové uvolnění. A to dělám každý den, a dokonce to se mnou dělá i můj pes. Je to tedy takový každodenní rituál, který dělám vždy po zprávách.“
Z pacienta terapeutem
Se změnou životního stylu jde ruku v ruce i změna životních preferencí, což je zase neodmyslitelně spojeno s nalezením nové chuti do života. Paní Jurová ji nalezla v práci pro lidi postižené stejnou závislostí, s jakou ona sama bojovala. Rozhodla se zůstat v protialkoholní léčebně jako terapeut. „Po léčbě mi pan primář nabídl, jestli bych nechtěla zkusit pracovat v léčebně jako psychoterapeutka. Nejprve jsem nechtěla, ale pak jsme si říkala, že tenhle člověk už viděl možná tisíce vyléčených žen, a tak když mě oslovil, asi ví, co říká, a tak jsem na to nakonec kývla. Zpočátku to bylo těžké, protože stejný personál, který mě znal jako pacientku, se teď měl se mnou bavit jako s kolegyní. Než jsem si vydobyla své místo na slunci, trvalo to tři roky,“ vzpomíná Zdena Jurová, podle níž je pro pacienty velice prospěšné, když se jim věnuje někdo, kdo sám prožil stejnou zkušenost jako oni. „Pro ty ženský je hrozně důležité mít před sebou někoho, na kom je vidět, že se z toho dostal. I mně takhle pomohla jedna terapeutka. Když jsem byla na detoxu, přišla za mnou taková paní a říkala mi, že mi bude pomáhat, protože zažila to samé co já. A mně se tenkrát líbilo, jak je v pohodě, jak je vyrovnaná, a tak jsme si říkala, že to dokážu taky. A skutečně mi to tehdy pomohlo.“ Práce se závislými je vůbec založena na osobních vztazích mezi terapeutem a pacientem. Zvláště při doléčování, což je vlastně poslední fáze léčby, je osobní vztah nepostradatelný. „U nás se učí, že když na člověka dolehne nějaký stres, něco ho rozhodí či vykolejí, měl by vyhledat pomoc. Pokud jde o doléčování, tak součástí následné léčby by měla být návštěva doléčovacích center, kde se mohou lidé vždy vypovídat,“ říká Zdena Jurová a zdůrazňuje, že mezi bývalými alkoholiky existuje zvlášť silná solidarita, díky níž dokáží tito lidé spoustu krizových situací vzájemnou pomocí zvládnout.
„Všude na světě existují sdružení anonymních alkoholiků, na něž se může člověk kdykoli obrátit. Mně se jednou stalo, že jsem byla v Austrálii u sestry, a ona na mě neměla moc času, a tak jsem zašla do tohoto centra a bylo to hrozně příjemné. Získala jsem tam spoustu přátel, kteří mě vozili po Austrálii a ukázali mi ji tak, jak by mi ji sotva kdo ukázal. To je takové plus, které člověk získá se závislostí. Získá prostě spoustu nových a skvělých přátel.“
Jiří Prinz
Zdroj: http://vademecum-zdravi.cz
VÝZVA: Přihodilo se vám něco podobného, úžasného či nezapomenutelného? Pak nám svůj příběh napište (adresa: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript ).
