Ten příběh jsem měla v hlavě už od té doby, co se závislost mého manžela chýlila ke konci, ale tehdy jsem jej ještě nebyla schopná napsat. Sama jsem byla totiž ještě příliš nemocná. Nemocná spoluzávislostí. Ale pak, když byl Robert „čistý“, jsem začala stále silněji cítit, že bych ten příběh měla napsat. Vždycky jsem přece hodně psala, tak proč bych nemohla psát taky o tomhle? Celou knihu jsem napsala během podzimu roku 2003. To už Robert nepil a nebral drogy několik let.
Bylo těžké o tom psát?
Ne, šlo to rychle a snadno. Psala jsem až zuřivě. Věděla jsem, že musím psát rychle, jinak tu knihu nikdy nedopíšu. Kdybych příliš otálela, ten pocit by se vytratil. Anebo bych začala být tak smutná, že bych nemohla psát dál.
I když je Nejbližší fiktivní román, jde dost na tělo – nejen vám, ale i Robertovi, s nímž stále žijete. Je správné něco takového napsat?
Robert je naprosto jedinečný muž. Ne každý by souhlasil s tím, aby někdo, s kým žije, takovouhle knihu napsal. Ale když nás nerozdělila ani jeho závislost, nerozdělí nás ani takováhle kniha. Jistěže jsem hodně přemýšlela, nakolik může člověk druhého vydat napospas čtenářům. Někteří lidé mi říkali: „Takovou knihu nemůžete psát, dokud je ten, o kterém pojednává, ještě naživu.“ Ale Robert mě celou dobu podporoval. Ze začátku, než si knihu přečetl, měl obavy, že bude příliš hořká. Že mu to v ní vrátím. Ale když si ji přečetl, hrozně se mu líbila. Dnes v ní nevidí nejmenší problém. Ten mohou zato představovat média. Nikdy nemůžete vědět, co v novinách napíšou.
Ovšemže není příjemné, když vás někdo vyobrazí jako Alkoholika s velkým A. Alkoholismus je přece něco, od čeho se on i my, kdo s ním žijeme, stále více vzdalujeme, a rozhodně není příjemné si to neustále připomínat. Na druhou stranu na to člověk nemůže zapomenout. A ani by na to zapomínat neměl.
Připadáte si odvážná, že jste napsala takovou knihu?
Nechápu, co by na tom mělo být odvážného. Takhle o tom nepřemýšlím. Nestydím se, nemám pocit, že bych se za něco měla stydět. Naopak jsem na sebe hrdá a jsem hrdá i na Roberta. Je skvělý otec a skvělý člověk. Je štědrý, hodný, pozorný. Všechno zvládl, přijal za to zodpovědnost, a já myslím, že je to úžasné.
Rodina člověka závislého na alkoholu a drogách, jak ji popisujete v románu Nejbližší, není právě typická. Na povrchu je téměř dokonalá – mladý, krásný a úspěšný pár, který má spoustu dětí… Myslíte si, že se v tom pozná hodně lidí?
Ano, rozhodně. Tihle „krásní“ alkoholici a narkomani se ve vyšších vrstvách společnosti vyskytovali vždycky. Dnes se to rozšířilo i do středních vrstev. Je velmi snadné nechat se oklamat pěkným zevnějškem. Určitě se mezi těmi, kdo román Nejbližší budou číst, najde někdo, kdo řekne: „Tak takhle hrozné to s mým manželem přece jenom není, takže u nás je vlastně všechno v pořádku…“
Další se začnou ptát sami sebe, jestli člověk, s ním žijí, nepropadl náhodou závislosti. Na to mám jednoduchou odpověď: Pokud vám připadá, že člověk, s nímž žijete, má problémy s alkoholem nebo jinou drogou, tak je skutečně má. A tečka.
Osobně se domnívám, že bylo štěstí, že si můj manžel sáhl až na dno, protože to ho přinutilo vystřízlivět. Dlouhodobá a utajená závislost je často horší, protože může trvat po celý život. A děti pak mívají strach, když se blíží Vánoce nebo Velikonoce. A ti nejbližší se propadají studem, a nikdo to nevidí.
Když člověk román Nejbližší čte, nemůže si nepoložit otázku „proboha, tak proč si s tím člověkem pořizuje tolik dětí?“…
Život není tak jednoduchý a černobílý, že by láska a touha po dětech zmizela, když ten, koho člověk miluje, propadne závislosti. Člověk tomu nemůže podřídit všechno. Robert byl vždycky plný životního optimismu a je to úžasné potvrzení ženské identity, když od partnera slyšíte: „Miluju tě a chci s tebou mít hromadu dětí.“
Dlouho to vypadalo jako hra, ale pak nás dostihla skutečnost.
Jak to vlastně je – kde v románu vede hranice mezi skutečností a fikcí?
Nechtěla jsem psát čistě autobiograficky, to by bylo k nesnesení. Vytvořila jsem románové postavy, abych to vše mohla sledovat zvnějšku, abych si zachovala odstup. Skutečnost není vždycky tak dramaturgicky uspořádaná a já chtěla napsat knihu, která by čtenáře vtáhla. Ale na jedno nesmíte zapomínat: Pocity zoufalství, bezmoci a úzkosti, které v knize líčím, jsou naprosto autentické. A i když jsem některé scény změnila, rozhodně jsem při popisování problematiky nepřeháněla, spíš naopak.
Jak při psaní knihy postupujete? Je to velký rozdíl oproti psaní článků?
Pracuji na knize stejným způsobem jako na článcích. Stanovím si vlastní termíny a vnímám knihu jako úkol, který musí být hotov včas. Pokud bych jenom seděla a bůhvíjak dlouho čekala na inspiraci, nikdy bych žádnou knihu nenapsala. Psaní je ve skutečnosti řemeslo.
Jak to stíháte – máte pět dětí, jste novinářka na volné noze, máte velký dům a manžela, který je jedním z nejvyhledávanějších scénografů ve Švédsku…
Když jsem psala svůj první román Våta spår, byla jsem matka samoživitelka s tříletým dítětem. Ve dne jsem psala články a v noci pracovala na knize. Bylo to daleko těžší než teď.
Autobiografické údaje
Kateřina Janouchová se narodila v roce 1964. Když jí bylo deset let, emigrovala s rodiči do Švédska. V osmnácti začala pracovat jako redaktorka v knižním nakladatelství. Překládala z češtiny a časem zakotvila v Expressu. Od 80. let je na volné noze a píše pro noviny, televizi a rozhlas. Napsala několik knih o sexu a partnerském soužití. První román nazvaný Våta spår jí vyšel v roce 1993. Žije nedaleko Stockholmu s manželem Robertem Bohmanem a pěti dětmi.
Kateřina Janouchová k reakcím na román Nejbližší
Nikdy mě nenapadlo, že by román Nejbližší mohl vyvolat takový ohlas. Od září roku 2004, kdy kniha vyšla, dostávám téměř denně e-maily a dopisy od lidí, kteří ji četli a kteří se v ní poznali. Mnoho z nich píše, že jim téměř připadá, jako by knihu napsali sami.
Dostala jsem vaši knihu k narozeninám a přečetla ji jedním dechem. Poznala jsem se v tolika pocitech a myšlenkách! Nejvíc mě rozčiluje, že zatímco se závislému člověku věnuje spousta pozornosti, od jeho nejbližších se očekává, že všechno zvládnou sami. Přeju Vám i Vaší rodině všechno dobré a abyste se i nadále drželi! Člověk musí bojovat – nic jiného mu nezbývá. Bojovat za to, čemu věří a co miluje, to vám nikdo nemůže vzít. Ani když se náhodou zamilujete do někoho, kdo je „nemocný“, napsala mi jedna žena.
Není rozhodně žádné tajemství, že mnoho lidí pije přes míru, že berou prášky a drogy, že si vytvořili chemickou závislost. Přesto je téma závislosti nadále tabuizováno. A to už vůbec nemluvím o tom, jak tichounce se mluví o nás, kteří se závislými lidmi žijeme! Jako kdyby to byla naše chyba, že někdo onemocněl. Což opravdu není.
Závislost s sebou nese pocity studu a viny jak pro závislé lidi samotné, tak pro jejich nejbližší. Možná to souvisí s tím, že lidé dříve považovali závislost čistě za vadu charakteru. Dnes už víme, že je chemická závislost nemoc, a že se nemocní mohou vyléčit.
Právě jsem dočetla váš román Nejbližší a považuji jej za výbornou, skutečně skvělou knihu, píše dáma, která se podepsala jako „Annika“. Sama žiju s mužem, který je alkoholik. To, co píšete, bych mohla stejně dobře napsat já. Všechny pocity, které popisujete, se strašně podobají těm mým. Půlku knihy jsem proplakala. Nikdy mi nebylo jasné, kde člověk najde sílu, ale po přečtení Vaší knihy jsem pochopila, že dokud se dva lidé milují, člověk tu sílu vždycky někde najde. Jsem moc ráda, že Vy jste se z toho všeho dostala. Vždycky jsem se styděla, že ten můj pije, ale teď už ne, alkoholismus je nemoc.
Ja to, že ženy, které žijí s alkoholiky, nepíšou knihy častěji, zeptala se mne jedna kamarádka. Vzápětí si sama odpověděla.
Zřejmě to bude proto, že jim na to nezbývají síly…
Na tom je hodně pravdy. Když žijete s člověkem, který trpí akutní závislostí (nebo který právě začal abstinovat), jste většinou strašně unavení. Unavení ze strachu, z rezignace, ze stresu, z hanby, z vlastních zbytečných pokusů zachovat zdání, že je všechno v pořádku. Spoluzávislost je nemoc stejně smrtelná jako alkoholismus sám. Ale ani o tomhle se nemluví. Kolik depresí i tělesných onemocnění pochází z toho, že člověk uvízl v podmínkách nezdravých pro duši? Domnívám se, že spoluzávislost je obrovská past na ženy, a, pokud půjdu ještě dál, může to být jeden z důvodů, proč ženy v dnešní společnosti zůstávají až na druhém místě za muži. Mnoho žen je spoluzávislých na mužích, kteří nemusí mít čistě chemickou závislost. Ženy můžou být spoluzávislé na workoholikovi, na člověku psychicky nemocném, na gamblerovi, na člověku s poruchou přijímání potravy… Každá spoluzávislost člověku ubírá sil! (Ani spoluzávislý muž to nemá snadné, nutno podotknout.)
Kateřino, právě jsem odložila Vaši knihu Nejbližší. Spoluzávislost jste popsala opravdu až bolestně přesně. Díky! Ragnhild
Když jsem psala román Nejbližší, právě jsem se začala blíže seznamovat s tím, čemu se v odvykacím programu o dvanácti krocích říká „duchovní přístup“. V podstatě je to způsob, jakým se člověk postaví k vlastnímu životu, svým pocitům, myšlenkám, k jiným lidem. Musím se přiznat, že to pro mne ze začátku bylo něco nového. Byli jsme na cestě k uzdravení, ale jako kdybych stále ještě nepochopila, jaké nástroje budu potřebovat, abych se v životě cítila opravdu dobře. Teprve když jsem začala důkladně zkoumat způsob, jakým je odvykací program o dvanácti krocích vystavěn, došlo u mne k jakémusi duchovnímu probuzení. Potkala jsem jednu ženu, která mi vyprávěla, že byla na jedné straně sama závislá, na druhé straně se závislým člověkem žila. Byla to podle ní „dvojí výhra“. Díky své nemoci byla schopná se podílet i na svém uzdravování. Její život se zlepšil. Já, která jsem byla předtím dost přesvědčená, že právě můj způsob života je ten správný, jsem dostala pořádný důvod k zamyšlení. Tehdy jsem pochopila, že se pořád všechno snažím řídit. Tak jsem s tím přestala. A zažila jsem něco magického. Najednou jsem svůj život skutečně zvládala mnohem snadněji.
Ahoj Kateřino! Právě jsem dočetla Vaši knihu Nejbližší. To je ale kniha! Stránka za stránkou vystihuje moje vlastní myšlenky. A já myslela, že se takhle cítím jenom já. Že jenom já jsem tak šíleně naštvaná. Že jenom já naslouchám těm vrávoravým krokům a znovu a znovu si říkám „nezmiňuj se o tom, že pil, nehádej se s ním, nech ho na pokoji, tvař se jakoby nic“, jenom abych ze sebe o deset sekund později vychrlila „tak fajn, tak se uchlastej, ty zatracenej hajzle“! Vím, jaké to je mít sto chutí srazit ho ze schodů, představovat si, že umřel. Jak by pak všechno bylo snadné… „Kolegyně ve spoluzávislosti“
Uzdravení je možné. Je možné se zbavit zloby, vzteku a hořkosti. Přehodnotila jsem hodně věcí, které jsem dříve považovala za správné. Naučila jsem se pokoře. Nevím, proč program o dvanácti krocích funguje, ale to vlastně není podstatné. Největší problémy mají prý s přijetím tohoto poznání lidé, kteří o věcech hodně přemýšlejí. Chápu proč. Je to proto, že se člověk neustále snaží věci analyzovat a nacházet chytré odpovědi. Teď už se nesnažím najít mermomocí odpověď na otázku „proč“. Spokojím se s tím, že jsem našla duševní klid.
Právě jsem dočetla Vaši knihu Nejbližší a ráda bych Vám vyjádřila svou podporu do dalšího života, píše Ulla. V knize skvěle líčíte, jak se alkoholik chová. Bohužel jsem si také vzala alkoholika a vím, jaké to je, takže jsem občas dokonce některé situace z Vaší knihy s určitým pobavením poznávala.
I můj muž vždycky v každé vypité lahvi nechával kapku na dně. I on měl výjimečný talent mě provokovat, vyvolávat hádky. Tehdy jsem si skutečně myslela, že za některé ty hádky můžu já, ale když jsem se pak z taktických důvodů pokusila chovat vzorně, zjistila jsem, že to nepomáhá.
Zažily to mnohé z nás. Snažily jsme se ze všech sil. Ale stejně náš alkoholik pít nepřestal! Stejně jako náš alkoholik jsme i my vůči alkoholu bezmocné. Stejně tak jsme bezmocné vůči své spoluzávislosti. Abychom se zbavily spoluzávislosti, musíme dosáhnout rovnováhy a cítit se dobře, bez ohledu na to, jak je alkoholikovi. Bez ohledu na to, jestli stále pije nebo jestli abstinuje.
Rád bych Vám poděkoval, že jste mi přidala pár nových poznatků, píše abstinující alkoholik Kenneth. Ke konci knihy jste napsala, že jste si tehdy přála, aby se dala sehnat nějaká příručka pro lidi žijící s někým závislým, abyste věděla, co máte říkat, abyste zabránila hádce. To, že taková příručka neexistuje, je způsobeno jednou zásadní věcí. Člověk, který trpí akutní závislostí, vždycky všechno otočí tak, aby hádka vznikla. Pak má totiž skvělou „omluvu“ pro to, že si otevře další láhev nebo vyrazí zase do hospody. Navíc pak může na svou nejbližší svalit vinu za to, že právě pil, když ona je taková protivná fňukna. Ale jeden den po druhém se člověk může postupně ukládat k spánku střízlivý a nezdrogovaný a ráno se střízlivý a nezdrogovaný probouzet. Postupně jsou ze dnů týdny, měsíce a roky a člověk už na drogu tolik nemyslí. Pro mne osobně dnes alkohol není něco, po čem by se mi stýskalo, nebo bez čeho bych se musel obejít, je to spíš něco, čemu je krásné se vyhnout. Mám na alkohol alergii a nemůžu se alkoholu napít, aniž bych riskoval, že se upiju k smrti.
Vřelé díky všem, kdo mi napsali. Neustále lidem vyprávím svůj příběh a mám přednášky o tom, co to obnáší žít s alkoholikem, co obnáší spoluzávislost a nemoci z ní pramenící. Spousta lidí se stále ještě cítí osamělá a nejistá. Vám všem bych chtěla říct: máte naději. Nikdy nemusíte přistoupit na závislost druhého.
Postarejte se sami o sebe!
Kateřina Janouchová
Nejbližší
JANOUCHOVÁ Kateřina
Román Nejbližší vypráví příběh, který prožily či prožívají desítky milionů rodin bez ohledu na zemi. Na základě osobních zkušeností vystavěla Kateřina Janouchová (1964) vzrušující příběh, v němž sugestivním zpracováním dokázala zpřístupnit velmi citlivé téma – život s někým, kdo propadl závislosti na alkoholu nebo drogách a koho stále ještě milujeme.
Ze švédštiny přeložila Lucie Johnová.
18.9.2006
Zdroj: http://mladazena.maminka.cz/scripts/detail.php?id=266518
