Prevence a léčba závislosti na alkoholu

Alkoholická paranoidní psychóza je nejméně vyhraněná psychóza s masivními bludy pronásledování, vztahovačnosti, nevěry a žárlivosti. Častý je výskyt u mužů. Klinicky jsou přítomny jak porucha vnímání, tak porucha myšlení.
Paranoický vývoj lze také vysledovat jako součást vývoje závislosti na alkoholu a jako obranný postoj vůči životním situacím a rozporům, do kterých se člověk dostal díky alkoholu.

PARANOIDNÍ PSYCHÓZA
(3. verze)

(koncentrovaná studie pro praktické využití lékaři i laiky)

ÚVOD: JSME PARANOIDNÍ

Podezíravá dívka má každého nápadníka za vyvrhele, který ji chce jen zneuctít a "jde mu jen o to jedno"; starší žena je stále s něčím nespokojena, na všem jí něco vadí, dokoce i v tom kostele to už dávno není tak krásné jakým se jí to zdálo být zamlada; stárnoucí přísná hlava patriarchální tradiční venkovské rodiny, pravidelně vyrábí "dusno" a ve slabé chvíli se naváží do dcery a zetě, neumí se zdržet vyzvídání, provokace a kritizování; čtyřicetiletý alkoholik, který se stane chorobně podezíravým, přestože donedávna mu "mohlo být" to, kde a s kým se jeho žena právě pohybuje, "ukradené"; důchodce, který se stále o něco přetahuje s úřady - notorický ztěžovatel a kverulant, jehož písemný i slovní projev je tu agresivně osobní a ostrý, tu jakýsi rozměklý a smířlivě neforemný; neuznaný umělec, který se stane internetovým grafomanem proslulým nevybíravými způsoby, podezíravostí a nesrozumitelností svých blábolů; urážlivá milenka, která stále trpí duševními úrazy, všechno se jí dotkne, těžce odpouští, mstí se, dlouhé hodiny či dny kolem sebe šíří dusno; zaměstnavatel, který trpí nepřekonatelným despektem k některým svým zaměstnancům; afektovaná učitelka, která děti deptá svým "elegantním" ironizujícím sebevědomím, a která dokáže za celý den ztěží vystrouhat jeden milý úsměv; dítě, kterému spousta jídel "nechutná" už když se na ně podívá; vzdorovité, zamračené či výbušné, v časném věku většinou nechtěné či odbývané dítě; podivínský vynálezce či spisovatel, může být i velmi úspěšným, ale životem se vleče nějak ztežka jako balvan černého svědomí svých hrubých nebo nadmíru náročných rodičů; fanda posedlý sběratelstvím věcí či informací, jehož koníček začíná vážně narušovat život jeho i jeho rodiny; pedantský a nesmyslně spořivý domácí kutil; fanatický politik s přepjatým smyslem pro pro "pravdu" a "spravedlnost" (jeho cesta je však ve skutečnosti poseta polopravdami, lží a křivdami, kterými poškozuje sebe, své kolegy i politické soupeře; hysterka trpící v určitých situacích silnou bledostí, bolestmi hlavy nebo břicha, zvláště když se naštve, takže to vypadá, jako by svými problémy chtěla trestat sebe i druhé; nemluvný zakomplexovaný programátor, jehož jedinou emocí, které je schopen ke světu, je ironie a sarkasmus; úzkostlivá tchýně, která se bojí nechat vnouče třeba jen poskočit, aby si náhodou nezlomilo nohu; přepečlivá matka, která nedostatek schopnosti vytvářet si ke členům rodiny hlubší a bezprostřední citové vazby nahrazuje "dřením" a až agresivní či úzkostnou snahou o jejich žaludky a pořádek; sucharský technokratický profesor, který "neví" proč by se měl nadchnout pro nějaké revoluční ideje, ať již ve výzkumu nebo v politice, při vší své teoretické znalosti filozofie křesťanství a humanismu kráčí životem jako bezcitný a málo užitečný Golem; nenápadná úřednice, jejíž celý život se mění na rituál, od každodenní kávičky až po obřadné a sebepotvrzující olizování prstů při nedělním kuřeti…

To všechno mohou (ale nemusí) být zosobněné příznaky jednoho z nejčastějších duševních onemocnění, paranoidní psychózy. Může však jít jen o paranoidní nebo jiné projevy jiných onemocnění (např. dalších psychóz uvedených na konci tohoto soubor); může jít také jen o přechodný paranoidní stav nebo jen o paranoidní jednání v medicínském nebo jen přeneseném smyslu slova, kterého se občas dopouští každý z nás. Tedy nakonec nemusí jít vůbec o nic, co by muselo být patologické. Může jít jen o shodu okolností, kdy se nám někdo jen zdá být podivínským. Na druhé straně vidíme, že paranoidní chování obklopuje naši společnost jako šedý závoj zachycující neomylně všechno zlo minulosti od chudoby a tvrdých životních podmínek až po výchovné hříchy a duševní nemoci rodičů.

Někdy jen nenápadná bledost či ztrnulost v mimice či vyjadřování jsou přehlédnutelným symptomem, že uvnitř našeho kolegy či partnera dřímou obrovské duševní problémy, které jednoho dne naruší poklidnou atmosféru rodiny či pracoviště.

Podobně jako mnohé další psychózy či další skupiny duševních onemocnění, je paranoidní psychóza, zejména v subklinickém stádiu obtížně diagnostikovatelná a lékaři ji navíc u svých pacientů (stejně jako jiné psychózy) nalézají velmi neochotně a sami přiznávají, že se psychózy ve většině případů diagnostikují velmi obtížně. I kdyby se vám podařilo jistojistě určit, že někdo z vašich blízkých touto nemocí trpí, máte jen malou šanci, že o tom přesvědčíte i lékaře, a že zahájí léčbu, nebo, že bude léčit správné onemocnění. Mnohem pravděpodobnější je, že se vás zeptá, zda léčbu nepotřebujete vy sám. A kdbyste nemoc zjistili u sebe, nejspíše by vás lékař nařkl z hypochondrie nebo by u vás začal léčit neurózu či deprese, kterými jste nikdy netrpěli. V horším případě u pacienta použije léky, které k léčbě základního onemocnění neslouží, a které ho utlumí nebo z něj udělají otrlého poloblba, aniž by základní onemocnění v jeho podstatě či projevech léčily.

Je to smutné, ale i u tak obtížných onemocnění, jakými jsou psychózy, je člověk často odkázán jen na pomoc svých blízkých a sebe samotného, a může mluvit o velkém štěstí, když má tato (své)pomoc alespoň poučený charakter.

Tato studie má proto zejména za cíl dát možnost i laikovi, aby se ve své nemoci, či v nemoci svých kolegů či blízkých alespoň trochu vyznal, lépe řečeno, aby se alespoň nedopouštěl hrubých chyb, kterých se, žel, velmi často dopouští i profesionální psychiatři a psychologové. Například, že bude zdravého člověka považovat za nemocného a naopak. Nebo, že bude projevy nemocného chápat jako "zlobení" a bude jej trestat a jinak projevovat intoleranci. Člověky bez nohy nikdy neřekneme: "No tak neblbni a jdi se proběhnout!" Ale člověka s těžkými depresemi bezostyšně nabádáme, aby si to tak nebral a radoval se ze života; a paranoika odsuzujeme např. za jeho projevy žárlivosti či podezíravosti. Faktem je, že paranoik je většinou mnohem otravnější, než člověk bez nohy, takže je i mnohem těžší se ovládnout a chovat se k němu slušně, jako k jinému nemocnému, i když v jeho problémech nemoc rozeznámě.

Celá řada paranoidních projevů, vlastně všechny, mohou existovat ve své zrcadlové podobě i u člověka zdravého jako běžná součást jeho zdravého a přirozeného životního projevu. Podle jednoho příznaku nebo z pozorování v rámci jednoho sezení zpravidla nemůžeme nemoc s jistotou určit. Dokonce ani z líčení celoživotních problémů od partnera údajného pacienta nemusíme získat správný obraz – může se dokonce stát, že nemocný je ve skutečnosti stěžovatel, který indukuje ve svém zdravém druhovi konfliktní, zdánlivě patologické jednání, které je pak předmětem stížnosti - může se na první i druhý pohled zdát, že zdravý z obou partnerů je nemocným a naopak. Argumenty vycházející z paranoidních bludů působí často logicky a přesvědčivě. Paranoik, kterého žena pro jeho neúnosné projevy "vyhodí z domu", řekne: Jak bych se mohl vrátit, když mne již takto zranila. Pokud nevíme, že "duševní zranění" a snaha uniknout z vazeb, které ho konfrontují s jeho neschopností vytvářet hlubší citové vazby, jsou typickým projevem paranoiků, můžeme na takovou argumentaci přistoupit a vzdát se tak možnosti nemocnému pomoci.

Mnoho nemocných navíc dokáže svou nemoc před lékařem mistrně ukrývat. Tyto maskovací reflexy si většinou nemocný osvojí již v dětství, takže si ani přechod do role "zdravého" nemusí uvědomovat a myslí si, že jedná stále stejně – doma i u lékaře či na veřejnosti. U některých paranoiků je neustále přítomna určitá většinou nenápadná tenze v chování, u jiného jen občas nebo vůbec. U jednoho může jít o okázalé hysterické či agresivní projevy, jiný jen působí podivínsky nebo nenápadně "rozměkle".

Neexistuje v rámci naší narušené civilizace téměř nikdo, kdo by čas od času nějaké paranoidní patologické projevy neměl a netrpěl jimi či neobtěžoval s nimi i své okolí. Jde při tom dílem o příčiny individuální či individuálně-rodinné, dílem ilustrující deformaci společnosti.Vnější společenský systém "civilizace" a vnitřní systém lidské psychiky jsou spojenými nádobami. Závada jednoho narušuje činnost druhého.

Paranoidní psychóza vzniká obecně jak v důsledku patologie společnosti (narušení psychosociálního klimatu a jeho stability), tak vlivem okolních jedinců, kteří opět zprostředkují směs patologie individuální a společenské; vnitřní dispozice pro ni mohou být jak dědičné, tak získané v ranném dětství - třeba i jen do věku dvou let života; mohou však být získány i v průběhu výchovy, v "racionálním" období vývoje; příčiny moho mít jádro přirozené i nepřirozené. Myslím, že uvzatost přírody při snaze zachovat rod, druh a život jedince je jedním z přirozených principů/zdrojů paranoidního chování. Tady může mít svůj díl původu žárlivost; vztahovačnost "samečka" i "samičky", kteří si potřebují stále dokazovat, že jsou středobodem partnerova zájmu; nadměrný strach matky o členy své rodiny atd. Příroda je svým mateřským a otcovským ploditelským a ochranitelským, ale i sebezáchovným principem někdy doslova "šílená". I mnohé další psychózy s těmito principy zjevně souvisejí a pro mnohé psychózy je např. typické intenzivnější vyhledávání sexuálního styku nebo pacient s psychózou svým chováním může podvědome (ovšem ze záměru matky Přírody) provokovat partnera ke styku. I mnohé zdravé ženy často podvědomě vyvolávají hádky protože muž vyvedený z rovnováhy častěji vyhledává pohlavní styk než muž klidný (například proto, že má pocit, že si tím partnerku udobří nebo si tak potřebuje dokázat, že má ještě na partnerku vliv). Někdy to vypadá, že příroda u určitých jedinců dává přednost (třeba i jen jednorázovému a v rámci vztahu poslednímu) oplodnění před stabilním manželstvím či vztahem, a to nejen u mužů. Jeden známý český gynekolog dokonce s jistou nadsázkou tvrdí, že je žena během svého ženského cyklu podrobována neustále takovým hormonálním změnám, že vlastě zcela "normální" není téměř nikdy. Kupodivu však ženy netrpí duševními nemocemi častěji než muži a v některých situacích se naopak zdá být zranitelnějším právě muž. (Také sebevraždy páchají častěji muži než ženy.) To, co nepřekračuje jistou mez, a to co odpovídá učitým biologicko-sociálním "zvyklostem" prostě nemusí být patologické, i kdyby to vypadalo hodně "šíleně". Pokud bychom si charakteristiku lidského jednání znázornili pomocí symbolů rozlišujících dominantní a recesivní znaky (např. pomocí velkých a malých písmen jako v genetice), zjistíme, že jistý dominantní znak (např. A) může být v jedné kombinaci součástí narušené osobnosti (ABcde) a v jiné kombinaci součástí osobnosti zdravé (AbCdE). Vzorec včak můžeme dopnit i o znaky okolí a v určitém případě táž kombinace znaků chování se může v rámci jednoho prostředí jevit jako patologická (ABcde FgHiJ) a v rámci jiného (např. v přirozeném prostředí) ne (ABcde FGhij). Samozřejmě, že čím vážnější je onemocnění, tím méně je možné předpokládat, že by mohlo existovat lidské "prostředí", které by tuto nemoc, resp alespoň její vnější nežádoucí důsledky na okolí kompenzovalo. V klinické formě jde již vždy o onemocnění "absolutní", které okolí nedokáže za žádných okolností kompenzovat..

Paranoidní patologie se nejčastěji a nejsnadněji přenáší z jiného nemocného prostřednictvím mnoha (více) úrovní přenosu. Někdy však stačí jen používání nevhodných výchovných principů, nevhodný způsob reakce na chování dítěte a začátek nemoci může být nastartován. V drtivé většině případů se však na vzniku patologie (která se nejčastěji utváří již v dětském věku) podílí celé mraky negativní rodinné atmosféry a vyzářené "černé energie", celé roky nevhodných reakcí a uplatňování nesprávných výchovných principů a celé generace psychotických členů rodiny, kteří si nevhodné impulsy předávají v mnoha paralelních řetězcích generační návaznosti. Pozorujeme-li zblízka rodinné prostředí, ve kterém nemocný vyrůstal (nebo dokážeme-li zpětně toto prostředí identifikovat, modelovat, rekonstruovat), často vidíme, že by bylo spíše zázrakem, kdyby se v takovém prostředí a za daných okolností duševní nemoc u nového člena rodiny nevyvinula. Duševní nemoc z čistého nebe či jen na základě nějakého genetického předpokladu možná neexistuje ani jako výjimka. Existují přesvědčivé náznaky, že základ může být položen již v prenatálním stádiu (matka hlasitě nebo v myšlenkách budoucí dítě odmítá, zatěžuje je drogami apod.), v průběhu zvlášť stresujícího porodu a v dalších momentech raného dětství. Terapeuticky cenný je také model, ve kterém si představujeme, že některá onemocnění jsou následkem karmického zatížení v minulých životech, ať již na reinkarnaci věříme či ne, a ať již tato kontinuita překračující individuální existenci a její časové ohraničení splozením a smrtí existuje či ne. Je to filozofie, která obohatila a obohacuje nejen medicínu, ale i lidskou kulturu cůbec a bylo by krátkozraké apriorně se k ní stavět přezíravě. Tyto kulturní vlivy může a musí psychiatr akceptovat již jen z toho hlediska, že kultura a psychické zdraví jsou vzájemně se silně ovlivňující veličiny.

Individuální patologické paranoidní chování musíme odlišit od společenské paranoi, která se díky hektickému životnímu stylu a deformacím médií a společnosti šíří prakticky globálně. Jeden vědec zkoumající život primitivních pralesních kmenů si všiml, že u každého kmene je rozšířen jakýsi odlišný psychosociální životní styl. U jednoho kmene převládá např. zejména velkorystost, dobrosrdečnost, důvěřivost a vstřícnost, při návštěvě jiného kmene si cestovatel nebyl jistý, zda nenavšívil pavilon paranoidně podezíravých, pomlouvačných a nepřejícných šílenců. V tomto případě nejde o nějakou patologii, ale o přírodní diverzifikaci psychosociální skupinové strategie, resp. jejího emocionálního kontextu. Je jasné, že v různých situacích, které může život na této zemi přinést, může mít každá z obou skupin různou šanci na úspěch v překonávání těchto situací. Patologické je, že díky globalizaci dochází k unifikaci těchto psycho-emocionálních postojů. A paradoxně jsou zjevně šířeny ty "nejšílenější" styly a postoje. Tato unifikace je sama největším "šílenstvím", a to i přesto, že tyto styly jsou v přirozeném prostředí a v lokálním dosahu vlastně relativně úspěšné a potřebné. Ale i unifikace národního či státního dosahu může být velmi zhoubné důsledky. Český a slovenský rasismus a xenofobie jsou toho důkazem a výmluvným příkladem. Český a slovenský rasismus a xenofobii (jako i další podobné projevy předpojatosti a extrémních názorových stereotypů) můžeme také považovat nejen za příznaky a důsledky individuální (a společností odrážené a přenášené) paranoidní patologie, ale i za příznaky a důsledky patologického šíření "stylu". Nemluvíme tu ovšem o patologii lidského zdraví, ale o patologii společenské. Někdy je obtížné patologii medicínskou a zdánlivou (chování pod vlivem "stylu" odlišit, a může být, že od určité úrovně "saturace" prostředí těmito skutečnými i zdánlivými (znakovými) psychopatologickými prvky jde o bludný kruh nebo dokonce smrtelnou past vedoucí k vážným společenským exscesům a krizím. Centralistické řízení a centralistická pseudonezávislá média této patologické národní a mezinárodní unifikaci "stylu" nahrávají. "Styl" šířený např. přes obrazovky televizorů může zase posilovat nebo i přímo vytvářet či nastartovat medicínskou patologii u jedince. Jen množství vražd a násilí, které může průměrný divák vidět v rámci průměrného televizního dne může mít a má velmi destruktivní vliv na mnoho oblastí lidské psychiky, s potenciální (a statisticky realizovanou) vazbou na mnohá psychická onemocnění. Někdy však i jediná scéna může individuálním případě způsobit dlouhodobé zmrzačení lidské psychiky. A je v podstatě jedno, zda se tato scéna odehraje mezi rodiči a dítětem nebo na televizní obrazovce. Zejména dětem programy pečlivě vybírejme a pokud možno jim pouštějte jen to, co jste již sami viděli, tedy raději z videa.

Faktem je, že sečteme-li míru společenské a míru výskytu individuálně-zdravotní patologie, zjistíme, že český a slovenský národ vysoce překračují sám o sobě špatný světový a dokonce i evropský průměr a že jistě mírou své psychopatologie přesahujeme i tu bandu "šílenců" z amazonského pralesa, kteří, přes svou prapodivnou kmenovou "specializaci" byli (jako jednotlivci i skupina) nejspíš nevyléčitelně zdraví. Češi a Slováci jsou nemocně se tvářícím národem nemocných. Společenská paranoia, označovaná někdy termínem "česká křeč" nebo "blbá nálada" se stala výrazným rysem našeho národního koloritu ve všech svých myslitelných projevech. Je nepochybné, že obecná "blbá nálada" má v nepřirozených podmínkách našeho "civilizovaného způsobu života" vliv na výskyt a intenzitu onemocnění psychózami, a naopak, že vysoký výskyt neuróz a psychóz celkovou "náladu" silně dokresluje. Je možné, že jde o smrtící syndrom bludného kruhu, který neodvratně vyústí do katastrofy, nezačneme-li společenské a individuální příčiny tohoto stavu intenzivně léčit.. Je také možné, že naučíme-li se sami sobě rozumět, můžeme negativní dopady současného stavu a špatných společenských podmínek zmírnit. Zdroj: www.darius.cz