Základy arteterapie, Šicková-Fabrici Jaroslava - ukázka z knihy: Arteterapie s mentálně postiženými
Müller se domnívá, že je vhodné, aby se těmto klientům aplikovaly terapie vycházející z behaviorálních psychoterapeutických modelů, a tak se zlepšovaly jejich komunikační dovednosti, schopnosti zaujmout společenské role, aktivizaci a vytváření nových, žádoucích vzorců chování. Valenta (2001) uvádí, že hlavním cílem arteterapie u této skupiny klientů je reedukace, resocializace, integrace osobnosti, rozvoj kreativity, nácvik empatie, odblokování komunikace, nácvik sebereflexe, sebeovládání a vůle.
Pro tuto populaci jsou vhodné tělesně orientované techniky, které probíhají konkrétně tělesně – hmatově. Pro mentálně handicapované jedince znamená silný emotivní zážitek zprostředkovaný výtvarnými aktivitami způsob učení se o světě, jeho souvislostech. Racionální cesta je často neschůdná nebo by znamenala zbytečnou okliku.
Arteterapii s mentálně retardovanými dětmi a mládeží se věnuje prakticky i teoreticky K. H. Menzen (1990), který hlavní cíle arteterapie u této skupiny populace vidí v kompenzaci poškozených funkcí mozkových hemisfér prostřednictvím uměleckých aktivit. Klade důraz na esteticko-bazální stimulaci, reorganizaci vnitřních struktur osobnosti postiženého. Podle tohoto autora tam, kde malujeme, stavíme, konstruujeme, budujeme i prostorové vnímání klienta, vnímání času, kontextu světa. Gregušová (1999) se věnuje problematice arteterapie s lidmi s mentálním handicapem apopsala výtvarné techniky vhodné pro tuto skupinu.
Pro zmapování úspěšnosti arteterapeutické intervence u dětí s mentální retardací často používáme metodu komentování předložených obrázků dětmi. Komparací před arteterapeutickou intervencí a po šesti měsících jejího trvání bych ráda ilustrovala nárůst kreativity, slovní zásoby, fantazie i sociálního cítění v odpovědích dvanáctiletého mentálně retardovaného děvčete.
Před arteterapeutickou intervencí odpovídala Darina, dvanáctiletá mentálně retardovaná s agresivním jednáním, na instrukci: ”Popiš, co je na obrázku!” – ”Nevím, nic mě nenapadá.” Po půlročním arteterapeutickém působení tentýž obrázek okomentovala: ”Anička stojí v lese a rodiče s ní. Tatínek sedí na pařezu a přemýšlí, kam by mohli jet na prázdniny. Maminka se ptá: ”Kam bys chtěl?” On odpovídá: ”Zeptej se Aničky.” Anička říká, že do lunaparku. Táta i máma souhlasí. (Ďurčatová, 1996)
Mentálně postižení, někdy nazývaní ”věčnými dětmi”, nechápou události ve svém životě a ve světě jako takovém ”rozumem”, ale jsou schopni chápat svět okolo sebe ”srdcem”, emocemi. Umělecké aktivity, které rozvíjejí tvořivost, budují v jedincích s mentální retardací schopnost být kreativní i v jiných oblastech praktického života. Zejména modelování z hlíny, jež probíhá prostřednictvím hmatu, je vhodnou technikou budující uvědomování si vlastního těla, body image, což je důležité při tvorbě adekvátního sebevědomí a sebehodnocení. Toto téma ilustrují následující kazuistiky. (pozn.: pro internet byly vybrány pouze některé kazuistiky)
Ivanka, dívka – hlavonožec
Ivance je 25 let. Je mentálně i fyzicky retardovaná, malé postavy, jakoby bez těla, s těžkou skoliózou s gibusem. Má postiženou jemnou motoriku rukou, těžce a klátivě chodí. Vždy však má dobrou náladu, stále se usmívá. Ivanka velice ráda kreslí a zejména modeluje. Vždy se znovu a znovu dožaduje, aby spolu s dalšími kamarády z ústavu mohla jít do keramického ateliéru. Neodradí ji ani to, že musí nejdříve cestovat několik zastávek tramvají a pak se doslova vyšplhat po stovce schodů, které vedou do ateliéru. Ivančiny výtvarné projevy jsou na úrovni tří- až čtyřletého děvčete, jsou to stále titíž hlavonožci v kresbě, v modelování převládají sluníčka – kulička, trochu zploštělá a potom paprsky, kulky z hlíny, které však sama horko těžko deformovanýma rukama vymodelovala.
Při dnešním setkání Ivanku čeká překvapení. Děvčata-studentky, které se společných pravidelných integrovaných střetnutí zúčastňují, donesly kusy starých záclon, závěsů a závojů. Ivanku velice potěší, když jí řeknou, že dnes se nebude jen modelovat, ale že se budou oblékat do zmíněných draperií. Ivanka a její kamarádky se ve vedlejší místnosti, sousedící s keramickým ateliérem, potom oblékají, celé se ”balí” do měkkých, většinou bílých materiálů. Celé tělo, ruce i nohy, trup, ramena, dokonce i hlavu. Z Ivanky je nevěsta i princezna. (Oblékání – obalování trvá asi půl hodiny.) Potom Ivanka spolu s kamarádkou předstoupí před ostatní účastníky dnešního setkání. Všichni výskli překvapením a začnou děvčatům tleskat. Ivanka skutečně září štěstím. Její těžké tělesné postižení se v bílé záplavě ztrácí. ”Ladným” krokem, jak kráčejí manekýnky, přejde Ivanka přes ateliér. Ani se nechce vysvléct z tohoto roucha, v němž se tak dobře cítí. Určitě i proto, že zakrývá její defekt, odlišnost. ”Show” trvá přibližně 20 minut. Celou dobu vedu Ivanku, aby si rukama přejížděla po celém těle a vnímala je. Svoji tvář, hlavu, ramena, boky, trup, stehna, nohy.
A potom se Ivanka pomalu uvolňuje z hadříků, závojů a záclon. I teď vnímá dlaněmi povrch své tělesnosti. Konečně si sedá na židličku, kde je pro ni připravená hlína. Do rukou bere hmotu, která nemá žádný tvar. ”Vymodeluj sebe!” zní instrukce. Ivanka modeluje. Poprvé v životě má její postava všechno. Je kompletní – hlava, krk, ramena, trup, nohy. Ivanka už není hlavonožec. Ivanka je lidská bytost, člověk, jenž si je vědom své hodnoty.
Rudolfova ruka
Rudolfovi je dvacet let. Diagnóza: Downův syndrom. Modeluje už deset let. Poslední dva roky se pravidelně zúčastňuje integrovaných setkání ve složení deset studentek léčebné pedagogiky, pět až šest mentálně retardovaných dětí plus arteterapeut. Rudolf je veselé povahy, má velmi dobré rodinné zázemí s dalšími čtyřmi zdravými sourozenci. Bývá někdy přespříliš hlučný ve své vždy dobré náladě. V cizím prostředí se stydí, je nejistý. Při prvních zmíněných schůzkách sedával na chodbě před ateliérem. S hlavou skloněnou do dlaní, sem tam nesměle pokukoval do pootevřených dveří ateliéru, kde ostatní společně tvořili – modelovali. Marně ho všichni jeho kamarádi i studentky přemlouvali, aby se k nim přidal. Nepodařilo se to ani poprvé, ale ani napodruhé (s časovým odstupem jednoho týdne).
Třetí týden Rudolf vešel do ateliéru sám, bez přemlouvání. Téma třetího týdne bylo: Ruka, gesta, ruce. Nejprve všichni, většinou po dvojicích, hráli prstové hry s provázkem. Děti z ústavu měly radost, když se jim podařilo naučit nový způsob ”přebírání” provázku. Potom si hru s provázkem, kdy jeden druhému přebírá provázek různě obtočený na rukou, a hru U koho je zlatý prsten zahrály společně. Nakonec si každý vzal kus hlíny a tvaroval ruku při různých pohybech či gestech. Modelovaly svoji ruku. Vznikla tak např. ruka – spojení ukazováčku a palce jako gesto, kterým se oceňuje kvalita dobrého jídla nebo pěkné šaty… Další ruka zkameněla v gestu prosby nastavené dlaně. Padne do ní zlatý peníz nebo gram zájmu, deko lásky?
Rudolf chytil do rukou hlínu způsobem zkušeného sochaře-keramika, ale když uslyšel, jaké téma jsem zvolila, zavrtěl odmítavě hlavou a vyhlásil: ”Já ruku dělat nebudu.” A vzápětí se pustil do modelování masky. Masky Rudolf modeluje ze všeho nejraději. Trval na tom, že ruku dělat nebude. Proč? Jeho ruka, jeho obě ruce jsou totiž jiné než ruce ostatních. Často v minulosti kvůli svým rukám zakusil od dětí v parku posměch. Rudolf má na obou rukou srostlý prostředník s prsteníkem (syndaktylie).
Dnes, když se Rudolf poprvé na těchto integrovaných setkáních odhodlal vejít mezi ostatní a zapojil se s radostí i do prstových her, musí být na programu právě takovéto téma, které mu vůbec nevyhovuje. Bude je ignorovat. Rozhodl se a dost! Modeloval tvrdohlavě masku.
Ve skupině vládla dobrá nálada. Někdo konstatoval, že ruka, kterou vymodelovala Judita, vypadá jako gorilí ruka. Několikrát jsem obešla celou skupinu. Vícekrát jsem se sklonila i k Rudolfovi. Dotkla se, pohladila Rudolfovy ruce, nenutila jsem ho dále měnit téma.
Čas vyhrazený pro společné modelování se blížil ke konci. Ještě deset patnáct minut a všichni se rozejdou, aby se za týden znovu setkali. Najednou Rudolf odložil už téměř dokončenou masku. Na dřevěnou podložku rychlými, šikovnými pohyby natloukl vrstvu hlíny, jako když se má modelovat reliéf. Na hladkou plochu v okamžiku přiložil a špachtlí obkreslil svoji levou ruku. V následujících minutách špachtlí vyřezal podle předkreslených obrysů siluetu své ruky i s jejím defektem. Reálnou, jedinečnou Rudolfovu ruku. Potom ruku na povrchu ”ozdobil” ornamentem, vrypem, jako by na ni oblékl rukavičku. Usmál se na mě a řekl: ”To je moje ruka.”
Kód produktu: 22302504
EAN: 9788073674083
Vydavatel: Portál, s.r.o.
Rok vydání: 2008
Počet stran: 176 ISBN: 978-80-7367-408-3
Knihu zakoupíte: Portál - internetové knihkupectví
