Vnitřní svět traumatu - Kalsched, Donald
V knize se autor zabývá obrazy, jež se často objevují ve snech a fantaziích lidí, kteří prošli traumatickými životními okolnostmi. Poukazuje na skutečnost, že právě obrazy, které měly zprvu ochranný charakter, se mohou stát
destruktivními a přispívat k prohlubování traumatu postižené osoby. Autor pracuje s bohatým klinickým materiálem, věnuje zvláštní pozornost problémům závislosti, psychosomatických poruch a disociace a přístupu k nim. Spojuje jungovské pojetí traumatu se současnou teorií objektních vztahů a teorií disociace. Ukazuje rovněž, jak porozumění univerzální řeči snů, mýtů a pohádek může osvětlit přístup k pacientům s traumatickými životními zkušenostmi a dát nové podněty k práci s nimi.
Donald Kalshed je psychoanalytik, působí v soukromé praxi a vyučuje na institutu C. G. Junga v New Yorku.
Kód produktu: 13307301
EAN: 9788073678777
Vydavatel: Portál
Rok vydání: 2011
Počet stran: 344
ISBN: 978-80-7367-877-7
Vazba: brožovaná
Ukázka z knihy:
Dvoufázové urovnávání roztržky v pohádkách
Dvoufázový proces zachycený v následujících pohádkách zobrazuje urovnávání roztržky mezi lidským a božským, mezi egem a Self, což je nevyhnutelný důsledek traumatického narušení přechodových procesů. Někdy je popsáno i původní trauma. Obvykle pouze bezútěšnost života následně po předpokládaném traumatu poukazuje na počáteční narušení, které si vyžaduje nápravu. V první fázi se na scéně bezútěšného života objevuje čaroděj, anebo čarodějnice láká člověka do zahrady, nebo džin vyskočí z láhve atd. Hrdina z příběhu pak padne do tenat této nadpřirozené postavě a je uvězněn ve věži, nebo vlákán do domu v lese, nebo zavřen do tajemné komnaty. V těchto „transformačních komnatách“ je traumatizované ego „očarováno“ negativní stránkou primárního ambivalentního Self. Tato fáze odpovídá tomu, co psychoanalýza nazývá „incestní identifikace“ a co alchymie označuje jako „menší coniunctio“ – fáze spojení mezi dvěma substancemi, které dosud nebyly dostatečně diferencované, a jejichž spojení je tudíž vysoce nestabilní (viz Edinger, 1985: 211).
Nebezpečí „menšího coniunctio“ je především adiktivní. Trvá-li příliš dlouho, představuje to, co Michael Balint (1979) nazval „zhoubnou regresí“, v protikladu k „nezhoubné“ regresi, čili regresi ve službě tvoření. Zdá se, že tato první fáze je nutná pro všechno následující – alespoň pro traumatizované ego –, ale je možné se zde zaseknout, a pokud se to stane, pak se numinózno stává negativním a destrukčním. Proto byl Freud tak nedůvěřivý k náboženství. Považoval je za obrannou fantazii, jak uniknout nárokům skutečného života. Dosti často to skutečně na stává a jak jsme viděli, závislost na menším coniunctio je obvyklým výsledkem a stále přítomným nebezpečím. Mohli bychom říci, že toto předběžné „očarování“ je fází dvojakosti v jedinosti, avšak nikoli trojitosti. Dosud není „potencováno“ jako symbolický nebo dialektický proces.
Aby se dosáhlo této trojitosti, je nutné násilně obětovat blaho a zapomnění tohoto „menšího coniunctio“. To se děje v mýtu o Erotovi a Psyche (kapitola 8), když Psyche neuposlechne svého démonického milence, naléhá, že jej musí „spatřit“, a potřísní ho horkým olejem. V devá té kapitole uvidíme, jak třetí dcera v příběhu o Fitcherově ptáčku poruší zákaz svého vraždícího manžela tím, že ochrání a zabezpečí svou vlastní zranitelnost ještě předtím, než vstoupí do jeho popravčí komnaty. V sedmé kapitole Rapunzel poruší dohodu se svou čarodějnou chůvou a ta jí potom ustřihne vlasy a vyžene ji z věže. V desáté kapitole požírá princ Lindworm své manželky, dokud nepotká jednu, která je ještě agresivnější než on sám a která jej miluje i přes jeho ošklivost. Tyto divoké procesy, jež snímají prokletí, končí obětováním bohu podobné identity ega a návratem osobního ducha do těla. Tento nebezpečný proces může mít buď zkázonosný, nebo spásonosný výsledek. Je-li úspěšný, vede od menšího směrem k většímu coniunctio – pryč od mystické participace a do skutečného života (okouzlení) a do skutečných vztahů. Démon je tak přeměněn a stává se andělem, neboli, v terminologii naší předchozí kapitoly, primární ambivalentní Self je osvobozeno ze své obranné role jakožto přežívající Self a přebírá svou vedoucí funkci vnitřního principu individuace. Je-li ego neúspěšné, zůstává závisle identifikováno s ďábelskou energií Self (očarováno) a nakonec je pohltí jeho negativní aspekty.
James Hillman a rozštěpení senex–puer
„Archetypová psychologie“ a její kreativní tvůrce James Hillman se těší zvláštnímu zájmu díky „terapeutickým důsledkům“ pro rané trauma (přestože tyto důsledky musí být z jeho mytologické idiomatiky pracně vydolovány). Hillman je nám prospěšný v tom, že zdůrazňuje, že většina archaických obrazů, jež povstávají z nevědomé duše, nejsou jednotlivými obrazy, jako je třeba „velká matka“, ale jsou uspořádány do tandemů, dvojic, dyád, propojení, polarit nebo syzygií (Hillman, 1983: 166), například matka–dítě, oběť–pachatel, puer–senex. Všímá si převládající tendence, přítomné mezi jungiány, tuto skutečnost ignorovat a jednoduše zkoumat statický obraz archetypových postav, jako jsou velká matka, puer eterus atd. Takový přístup, zdůrazňuje Hillman, ignoruje patos, zápletku a dynamické vztahy mezi dvojicemi, jež jsou podstatné pro mýtus a představivost.
Hillman kritizuje ještě druhou tendenci. Říká, že polarity přirozeně inklinují k protikladnosti, například „hodné“ dítě, „zlá“ matka. „Protiklad obsažený v archetypu se štěpí na póly, když vstupuje do vědomí ega“ (Hillman, 1979: 12), takže je vždy přítomná dualita lásky a nenávisti, což vede ke stereotypnosti, polemice, zaujatosti a jednostrannosti.
Ze všech tandemů, které Hillman zkoumá, je našim démonickým vnitřním postavám zvláště blízko jeho analýza dyády senex–puer (viz ibid.: 20). Senex je blízko k tyranské stránce naší vnitřní duality. Je-li analyzován samostatně (nikoli v rámci dyády s puerem, jak by to bylo vhodné), představuje senex „starého krále“ a jeho tyranský řád, patriarchální strukturu, vše, co je studené, vyschlé, vzdálené, abstraktní, zkostnatělé. Je mistrem lsti a klamu, utajování a samoty a je konzervativní, omezený, pesimistický. Tato negativita, říká Hillman, odráží rozštěpení primárního archetypu „senex et puer“. „Negativní senex je senex odštěpený od svého vlastního aspektu puer. Ztratil své ,dítě‘.“ (ibid.: 20) Toto dítě je naopak „avatárem spirituálního aspektu Self“ – „vizí naší vlastní pravé podstaty ... naší spřízněností s krásou, andělskou podstatou nás samých jako poslů božích, jako božského poselství“ (ibid.: 26).
Jelikož nám puer poskytuje spojení s duchem, vždy se dotýká věčného aspektu nás a světa. Jedná-li se pouze o puer, výlučně a negativně, svět jako svět je sám v nebezpečí rozpouštění do mimosvětí. Toto nebezpečí je zejména přítomné v duši a v historii této trhliny naší doby. Tudíž je nesmírně důležité, aby byl puer uznáván a ceněn, neboť v sobě nese naši budoucnost – pozitivní i negativní. (ibid.: 28)
Archetyp senex et puer je nepochybně jednou z formujících struktur skrytých za archetypovými obranami, které zde zkoumáme, přestože Hillman se nezabývá otázkami traumatu ani obrany a navzdory tomu, že považuje rozštěpení uvnitř tohoto archetypu za „normální“, zatímco my je pokládáme za projev psychopatologie. Hillman například říká, že „protiklad obsažený v archetypu se štěpí na póly, když vstupuje do vědomí ega“ (ibid.: 12). Podle naší analýzy to neplatí o lidech, jejichž duše vyzrála pod „dostatečně dobrou“ rodičovskou péčí. U nich archetyp funguje tak, jak by měl, a propojuje emoci a představu. Rozštěpení, jež se Hillmanovi po právu nelíbí, je důsledkem traumatogenního prostředí, v němž převládá vlna štěpení a společně s ní i popisované obrany.
