Ukázka z knihy: Smrt jménem závislost, Vondrka Josef - Sám s jehlou „Nechceš si šlehnout? Já ti to odjedu,“ zeptal se mě Marián. „Ne, to ne, mám z toho docela strach,“ řekl jsem mu. „Já si to dávám jehlou, je to lepší a silnější a mám z toho víc, než když jsem šňupal,“ přesvědčoval mě. „No, nevím, šňupu teprve měsíc.“ „Já si dám s tebou a píchnu ti to.“ „Tak dobře…“
Ani nevím, proč jsem to chtěl, ale vím, že jsem chtěl strašně moc být v tom světě a úplně jsem se chvěl při pomyšlení, že to bude ještě lepší.
Zalezli jsme si do takového kouta na náměstí Republiky, kde jsme byli chráněni okolními stromy. Pár lidí už tam bylo a dávali si dávku nebo si ji rozdělávali na lžičce. Pozoroval jsem Mariána, jak vytahuje dvě zalisované stříkačky – byly menší, říká se jim inzulínky. Kolem nás jich bylo několik set poházených nebo zapíchaných v zemi. Dal jsem Mariánovi sto padesát korun a on od oka vysypal z psaníčka drogu do lžičky. Pak do toho stříkl trochu vody a perník se rozpustil. Ta rozpuštěná látka byla hustá. Z cigarety vytáhl kousek filtru a hodil ho do lžičky, aby se odfiltrovaly nečistoty a drcené sklo, kterými někteří dealeři drogu ředili, aby toho bylo víc a vydělali víc peněz. Potom rozbalil stříkačku a vytáhl veškerý obsah tekutiny přes tu vatičku. Pak do stříkačky klepal, aby v ní nebyl vzduch. Nařídil mi, ať si zaškrtím ruku rukávem, pak poklepával po žíle, aby naběhla. Otočil jsem hlavu a automaticky čekal bolest z vpichu. Píchlo to jen trochu, míň než u doktorky, tyhle jehly jsou tenčí. Sledoval jsem, jak natahuje krev ze žíly do stříkačky. A pomalu mi celý ten obsah tlačí do žíly. „Povol škrtidlo. A chytni si žílu,“ řekl Marián a znělo to jako rozkaz. Zapíchl stříkačku do země a začal se věnovat své dávce.
Začal jsem prudce dýchat, cítil jsem obrovský nájezd euforie, jak se mi teplo rozlévá po celém těle. Bylo to daleko silnější než šňupnutí, přišlo to okamžitě. Začal jsem se potit, svět se změnil a byl jsem tam, položil jsem se na zem a všechno se příjemně točilo. Ještě pořád jsem si křečovitě držel žílu. Nevím, jak jsem tam byl dlouho, Marián někam zmizel. Od té doby jsem jel na jehle.
Když jsem začal přicházet k sobě, strašně jsem se klepal. Posadil jsem se a bezmyšlenkovitě jsem kolem sebe něco hledal. Prohrabával jsem zem a chodil jsem s hlavou dolů, všechno se lesklo, měl jsem pocit, že něco vidím, ani nevím co. Probral jsem se z toho až večer. Od nášlehu uběhlo tak osm hodin. Byl jsem vyčerpaný, uvědomil jsem si, že jsem ulítl. Někdo po té euforii luští křížovky, hrabe se v batohu nebo hledá jako já něco na zemi. Nebo horečně uklízí nebo se učí, ale vždycky je člověk sám se sebou ve svém stavu. To je typický příznak amfetaminu, který vás nabudí, až nevíte, co by, jste strašně hyperaktivní. Celé hodiny si třeba škrábete něco na obličeji, i když tam nic není, mozek jako by neposlouchal. Ale je vám dobře, vůbec vám to nepřijde divný.
Procitl jsem někde na Petříně. Netuším, jak jsem se tam dostal. Byl jsem dost špinavý. Myslel jsem na Katku, že na mě čekala na náměstí Republiky. Cítil jsem strašný dojezd. Všechno mě bolelo, jako by mě někdo zmlátil. Žaludek jsem měl scvrklej, nikdy jsem při tom necítil potřebu jíst, většina toxíků při tom nejedla, bohužel ani nepila. Měl jsem strašně okoralý rty a kousal jsem si je. Vracel jsem se na náměstí Republiky a doufal jsem, že tam Katku zastihnu. Pořád jsem přemýšlel, jak se z tohohle nášlehu vylžu. Slíbil jsem jí, že si budeme vždycky dávat spolu, a já to porušil. Čekal jsem hádku. Ale na náměstí Republiky Katka nebyla. Ptal jsem se tam nějakýho známýho, jestli ji neviděl. Prý naštvaně odešla.
Strašně jsem se křenil, obličejové svaly se mi samy nepřirozeně stahovaly. Bylo na mně jasně vidět, že jsem si to dal. Toxíci se totiž, když dojíždí, nepřirozeně pohybují. Droga je fyzicky nabudila, když opouští tělo, ještě působí, ale už vlastně nepůsobí. Tělo ještě normálně nefunguje. Mozek je takovej oblblej a připadáte si jako prdlej. I při nášlehu mi mozek vypnul a nekontrolovatelně jsem pohyboval rukama. Postupem času se to pomalu ztrácelo, když si tělo zvyklo, už jsem se tolik nekroutil. Znal jsem jednu, která se kroutila tak moc, že jsme jí říkali Vykroucenka. Začala brát později než my a svými pohyby na sebe dost upozorňovala okolí. Párkrát jsem ji viděl, než do toho spadla, vypadala dost slušně, tak jako všichni, než je droga sežere.
Bylo mi psychicky zle, to ten dojezd – byl to zatím nejhorší stav, který jsem z perníku měl. Sedl jsem do tramvaje a jel jsem za Katkou. Najednou jsem začal mít slyšiny-halucinace. Slyšel jsem lidi, co tam seděli, jak si šeptají: „Ten určitě bere drogy, on bude feťák…“
Snažil jsem se to nevnímat, ale stejně mě to donutilo vystoupit dřív a jít dvě zastávky pěšky, měl jsem takovou neznámou úzkost. Čerstvý vzduch mi trochu pomohl. Jenže po pár metrech jsem slyšel zas ty hlasy a měl jsem takový divný pocit, že mě někdo sleduje. Když jsem se otočil, nikoho jsem neviděl. Všechno se mi zdálo nepřirozený.
Konečně jsem přišel ke Katce. Zvonil jsem, ale nikdo mi neotevřel, i když se v oknech svítilo. Musela být strašně naštvaná. O to víc to na mě padlo. Seděl jsem na lavičce v parku, mozek přeskakoval z místa na místo, nervy pracovaly naplno. Halucinace pokračovaly, bezmyšlenkovitě jsem si mačkal cosi na obličeji, trvalo to tak dvě hodiny. Pak jsem vyrazil zpátky na náměstí Republiky. Zapadl jsem mezi toxíky, tam mi bylo dobře, cítil jsem, jak mi Katka ublížila, bral jsem to jako zradu. Vůbec mi nedocházelo, že bych jí ublížil já, že jsem si dal bez ní. Probděl jsem tam noc. Usnul jsem kdesi v parku a odpoledne šel za Katkou před školu. Dali jsme se zase dohromady. Když jsme se o tom selhání bavili, Katka řekla, že když jsme nebrali perník, bylo nám spolu dobře, a teď nám to perník bere. „To máš, Katko, pravdu, lítáme jen za penězma, abychom na to měli, a už na sebe nemáme tolik času,“ souhlasil jsem s ní. Slíbili jsme si, že toho necháme a že si dáme jen občas, že je to sice super, ale ne pořád.
To bylo zhruba po měsíci, co jsem si poprvé dal perník s Tomášem. Po měsíci jsem byl na jehle.
Jenže když jsem se pořádně najedl a vyspal, mozek už nemohl myslet na nic jiného, než jak si dát další dávku. Myslel jsem na to, jaký to bude, až si to dáme společně. A co to se mnou udělá, když si dám víc než předtím. Jak moc to bude silný a o co to bude ještě lepší. Celé tělo se mi chvělo, když jsem na to myslel. S Katkou jsme se nemohli o ničem rozumně bavit, jen když jsme se bavili o tom stavu nebo o droze, tak jsme si rozuměli. Oba jsme chtěli spolu prožívat ten stav spokojenosti a blaženosti a nemyslet na realitu. Nemohl jsem usnout a nemyslet na to, jen jsem se těšil, že snad další den to vyjde a já si dám. Při těch myšlenkách na drogu mi bylo vcelku jedno, co Katka.
Začalo mě to žrát, droga vítězila nad láskou, chtíč a touha byly silnější než vůle a láska.
Strašně jsem to chtěl, klidně bez Katky, hlavně že to budu mít.
...Pokračování kapitoly najdete v knize.
...Pokračování kapitoly najdete v knize.
Komentář k Josefovu vyprávění
Droga jako správná milenka kluka rychle přebere komukoliv, i té nejlepší holce. Chvíli s ním obcuje a pak jej vyplivne jako žvýkačku. Ze všech sil se snažíš dostat zpět k jejímu živočišnému teplu. Nějakou dobu ti trvá, než pochopíš, že jsi vlastně zoufale sám, v depresích a duševních krizích, s tělem vypovídajícím poslušnost – a že potřebuješ pomoc od tohoto světa. Velkým problémem pro feťáka je zimní období. Nemáš kde přespat, noční chlad, hlad a brutální excesy policie ti dávají poznat, co znamená žít na okraji společnosti. Kosmický sen se hroutí a objeví se nicota. Zatoužíš po tom nebýt. Ne nadarmo říkal Sigmund Freud (1856–1939), že druhým hlavním pudem po libidu (synonymum erós) je thanatos (pud smrti, nirvána, kdy tě nic netrápí a nebolí). Zkusíš jít andělu smrti naproti. Máš štěstí, že přežiješ.
Obecný komentář
Pražské Kontaktní centrum Sananimu má výbornou odbornou pověst. V první řadě se zaměřuje na minimalizaci škod, které feťákovi hrozí (harm reduction). Můžeš si tam vyměnit injekční stříkačku s jehlou, a tak máš o něco větší naději, že brzy neonemocníš některou infekční nemocí. V úvahu přichází například virový zánět jater (žloutenka, která mívá u feťáků často těžký průběh a zanechává následky) nebo AIDS (syndrom snížené imunity virového původu, velmi těžko léčitelný, časem většinou smrtící). Může tě postihnout zánět srdce, na který záhy zemřeš. Existuje řada dalších infekčních příhod.
Typická situace, do které směřuje toxikomanův život, se nazývá debakl. Rozpoznávací znamení: s drogou je ti špatně a bez ní ještě hůře a naopak. Neznám žádného feťáka, který by se do deblaku nikdy nedostal. Výjimku snad tvoří ti, kteří zavčas přestanou fetovat, ale buď takové neznám, nebo to nebyli praví feťáci.
V pražském K-centru neztrácejí zbytečně čas marným přemlouváním klientů k zásadnější změně životního stylu. Pokud začneš koketovat se smrtí, je možné, že jsi dozrál k terapii, a tehdy profesionál z Káčka zbystří. Navracet feťáka životu patří k jeho profesi. Tak se Josef seznamuje s psychiatrickou péčí. Poptávka po léčbě obecně gradovala ve druhé polovině devadesátých let. V současné době je zájem stacionární, to znamená, že hojný a setrvalý.
Naše poradna a terapeutické centrum - poradíme, pomůžeme!
