Ukázka z knihy: Smrt jménem závislost, Vondrka Josef - Příprava na přechod do komunityČas běžel a první fáze léčby se blížila ke konci. Tři měsíce jsem strávil v léčebně a čekal mě nástup na komunitu, která se teprve stavebně dokončovala. Vznik komunity znamenal příliv narkomanů do léčebny, museli absolvovat ty tři měsíce, ale přechod na komunitu nebyl automatický.
Tvrdý režim občas zapříčinil odchod nějakého narkomana nebo alkoholika pro nesplnění řádu, necvičení na rozcvičce nebo porušení časového harmonogramu dne.
To nejhorší bylo každé pondělí – odcházely vzorky naší moči, které jsme pravidelně odevzdávali, a přicházely výsledky z minulého týdne. Když začínala ranní skupina, sešel se celý tým těch lékařů. Na začátku se většinou někdo ozval a zeptal se, jestli je vše v pořádku. Někdy byly výsledky pozitivní, jeden nebo i dva. Někdo z přítomných terapeutů nebo lékařů dal čas dotyčnému na rozmyšlenou, aby měl možnost přiznat se, že měl drogu. Ze začátku mi to nevadilo, ale později už jo. Nás narkomanů tu bylo jen dvanáct až patnáct, pak už jsme se znali a bylo mi líto, když někdo odpadl. Málokdo se přiznal, většinou se nacházela marihuana nebo pervitin po výjezdech na víkend. Seděli jsme tam, postižený měl možnost něco říct, kluci to brali trochu klidněji, holky se občas rozbrečely a s brekem odcházely. Někdo za nimi většinou běžel. Za porušení abstinence bylo okamžité vyloučení. Narkomanovo vysvětlení vždy skončilo u vady přístroje. I já jsem několikrát vnitřně nesouhlasil a snažil se narkomanovi, který nás opouštěl, věřit, ale důvěra ve vedení léčebny a v neomylnost testu vždy zvítězila. Bylo mi z toho smutno a zároveň jsem cítil zklamání, že se viník nepřiznal, že měl odvahu tady mezi námi sedět a zapírat skoro týden, než přišly výsledky testů.
Moc nás až k přechodu na komunitu nedošlo. Stavy narkomanů se pravidelně doplňovaly. Naše komunita, která vznikla pod areálem, skoro kilometr daleko od hlavních budov léčebny, se už dokončovala a měla se postupně rozjet, říkali jsme jí třináctka. Každým dnem měli začít odcházet první narkomani, nejdříve Dan, Lenka, Tomáš a pak já.
Pondělí 1. července
Dnešek proběhl docela rychle. Jsem klidnější a vyrovnanější po životopise, ten zmatek, co jsem měl, už se vytříbil. Za týden tady budu už dva měsíce, to je fofr, jak ty dny tady utíkají. Musím napsat ještě babičce, náš vztah se lepší. S matkou a se mnou je to už lepší, snad jí dokážu odpustit. Ale je to těžké. Dneska jsme stěhovali postele a uklízeli na 13. Bylo to fajn, ta práce mě úplně, ale úplně zklidnila. Dneska je mi skvěle na duši i na těle.
Dnešek proběhl docela rychle. Jsem klidnější a vyrovnanější po životopise, ten zmatek, co jsem měl, už se vytříbil. Za týden tady budu už dva měsíce, to je fofr, jak ty dny tady utíkají. Musím napsat ještě babičce, náš vztah se lepší. S matkou a se mnou je to už lepší, snad jí dokážu odpustit. Ale je to těžké. Dneska jsme stěhovali postele a uklízeli na 13. Bylo to fajn, ta práce mě úplně, ale úplně zklidnila. Dneska je mi skvěle na duši i na těle.
Úterý 2. července
O dnešku nevím, co bych měl napsat. Zdá se mi docela dobrý. Byli jsme uklízet na 13. Je to tam skvělé. Já mám ještě měsíc, než dokončím jedničku. Ale tady na jedničce je s alkoholikama dobře. A proč jsou tak dobrý? Nemají takové blbé řeči o fetu. Oni se prostě o drogách nebaví na rozdíl od většiny feťáků.
O dnešku nevím, co bych měl napsat. Zdá se mi docela dobrý. Byli jsme uklízet na 13. Je to tam skvělé. Já mám ještě měsíc, než dokončím jedničku. Ale tady na jedničce je s alkoholikama dobře. A proč jsou tak dobrý? Nemají takové blbé řeči o fetu. Oni se prostě o drogách nebaví na rozdíl od většiny feťáků.
Středa 3. července
Dneska měla Dáša životopis. Docela se mi ta skupina líbila. Vybíráme peníze na páteční táborák. Byl to můj nápad, tak to také musím zorganizovat. Vlastně Lída K., která má v pátek službu. Je to stokrát lepší než na domečku u hi-fi věže. Snad se mi to podaří. Je mi skvěle.
Dneska měla Dáša životopis. Docela se mi ta skupina líbila. Vybíráme peníze na páteční táborák. Byl to můj nápad, tak to také musím zorganizovat. Vlastně Lída K., která má v pátek službu. Je to stokrát lepší než na domečku u hi-fi věže. Snad se mi to podaří. Je mi skvěle.
Čtvrtek 4. července
Dneska byla hrozně dobrá skupina. Mohli jsme si vybrat člověka, kterému jsme chtěli něco říct (z naší minulosti). Já si vybral Zuzanku, protože z ní cítím takové mateřské teplo – jako od mojí mámy – a řekl jsem jí, co mě trápilo. Dnešek byl pro mě docela dost smutný. Stýská se mi?
Dneska byla hrozně dobrá skupina. Mohli jsme si vybrat člověka, kterému jsme chtěli něco říct (z naší minulosti). Já si vybral Zuzanku, protože z ní cítím takové mateřské teplo – jako od mojí mámy – a řekl jsem jí, co mě trápilo. Dnešek byl pro mě docela dost smutný. Stýská se mi?
Pátek 5. července
Dneska jsem připravoval táborák jen s Ríšou a s Alešem. Ostatní neměli čas. Jo, a ještě když jsem šel do lesa s chvojím, tak mi pomohly Alenky. A táborák se mi opravdu povedl. Bylo tam dvacet sedm lidí. A byla fakt sranda. Také mi hodně pomohla Lída. Vymyslela nějaké hry. Když chci získat nějaký opravdu pěkný zážitek, tak musím vynaložit také nějakou energii. A ne abych čekal, až někdo něco zorganizuje, a pak tam přišel, snědl buřta, vypil limonádu a měl blbý řeči.
Dneska jsem připravoval táborák jen s Ríšou a s Alešem. Ostatní neměli čas. Jo, a ještě když jsem šel do lesa s chvojím, tak mi pomohly Alenky. A táborák se mi opravdu povedl. Bylo tam dvacet sedm lidí. A byla fakt sranda. Také mi hodně pomohla Lída. Vymyslela nějaké hry. Když chci získat nějaký opravdu pěkný zážitek, tak musím vynaložit také nějakou energii. A ne abych čekal, až někdo něco zorganizuje, a pak tam přišel, snědl buřta, vypil limonádu a měl blbý řeči.
Sobota 6. července
Dnešek byl odpočinkový. Dnes je výročí upálení mistra Jana Husa v Kostnici roku 1415. Já jsem věřící (tak trochu, ale po svém). Československá obec husitská se blíží trošku k něčemu, co bych i uznával. V Praze mě znali jedině pod přezdívkou Kališník. Tak jsem si také trochu zavzpomínal. Všichni mi tady říkají Pepo, až na Dana, co je na 13. Ten mi říká pořád Kališník. Vadí mi to. Nedá si říct, ani když jsem ho prosil, ať zapomene na minulost.
Dnešek byl odpočinkový. Dnes je výročí upálení mistra Jana Husa v Kostnici roku 1415. Já jsem věřící (tak trochu, ale po svém). Československá obec husitská se blíží trošku k něčemu, co bych i uznával. V Praze mě znali jedině pod přezdívkou Kališník. Tak jsem si také trochu zavzpomínal. Všichni mi tady říkají Pepo, až na Dana, co je na 13. Ten mi říká pořád Kališník. Vadí mi to. Nedá si říct, ani když jsem ho prosil, ať zapomene na minulost.
Neděle 7. července
Dneska byli koně, nemohl jsem se už dočkat. Jeli jsme tam jen tři – já, malá Lenka a Petra. Nejdřív jsme potkali lusky, pak jahody. Já jsem se tam dost nadřel, protože jsem byl jediný kluk, co tam jel. Ale stálo to za to. Budou odtamtud perfektní fotky a ty zážitky. Ty se nedají ničím nahradit, opravdu ničím. Tak dobře mi snad ještě nikdy nebylo. Chci tady zůstat až do úplného vyléčení. Třeba i dva roky.
Dneska byli koně, nemohl jsem se už dočkat. Jeli jsme tam jen tři – já, malá Lenka a Petra. Nejdřív jsme potkali lusky, pak jahody. Já jsem se tam dost nadřel, protože jsem byl jediný kluk, co tam jel. Ale stálo to za to. Budou odtamtud perfektní fotky a ty zážitky. Ty se nedají ničím nahradit, opravdu ničím. Tak dobře mi snad ještě nikdy nebylo. Chci tady zůstat až do úplného vyléčení. Třeba i dva roky.
Pondělí 8. července
Poslouchám Vivaldiho a je mi fajn. Dneska měl Hynek životopis, a tak mě napadlo, že každý je zodpovědný za tu svou „růži“ (to je z Malého prince a hrozně výstižné). Také jsem začal tři umělecká veledíla. Jedno pro mě, jedno pro Alenku z pracovek a jedno pro Hynka. Ode dneška mám samosprávu. Dneska mi je perfektně.
Co pro Vás znamená být měsíc /asi/ na jedničce? Terapeutka.
Poslouchám Vivaldiho a je mi fajn. Dneska měl Hynek životopis, a tak mě napadlo, že každý je zodpovědný za tu svou „růži“ (to je z Malého prince a hrozně výstižné). Také jsem začal tři umělecká veledíla. Jedno pro mě, jedno pro Alenku z pracovek a jedno pro Hynka. Ode dneška mám samosprávu. Dneska mi je perfektně.
Co pro Vás znamená být měsíc /asi/ na jedničce? Terapeutka.
Jak se blížil můj odchod do komunity, přicházely i některé nemilé povinnosti, kterým se nebylo možno vyhnout, jako třeba samospráva nebo ranní kohout. Ranní kohout znamenal budit ostatní. Samospráva oddělení, to už bylo horší. Každá samospráva měla dva členy, tentokrát jsem to byl já a Olga. Zodpovídali jsme za všechno, co se týkalo našeho oddělení, za pacienty. Respektive za úklid nebo za přípravu společenských akcí, popřípadě dohled nad rozcvičkou. A co hůř, po týdnu, kdy skončila samospráva, bylo hodnocení velké skupiny. Vždycky jsme vytýkali, co se nám nelíbilo na správcích, a hlavně jsme hodnotili dané osoby, jak pracují pod tlakem nebo jak se chovají. Neměl jsem rád, když mě někdo honil nebo mi někdo z pacientů něco vytýkal. Když jsem byl správce, musel jsem kolikrát někoho popohnat. Bylo pro mě zvláštní, když o nás mluvila skupina a já dostával zpětné vazby, hodně mi to dalo, bylo zajímavé, jak mě vidí druzí. Celý ten systém začlenil každého do skupiny a vlastně postupně připravil k zátěžovým situacím mimo léčebnu. Každý to snášel jinak. Z kliďase byl nervák nebo puntičkář. Nebylo se kam schovat, třicet párů očí a duší nemocných dokázalo věrně a bezpečně nastavit zrcadlo danému správci.
Čtvrtek 18. července
Dnešek utekl tak jako každý další den. Ale po tom samosprávci jsem odpočíval. Už mi ta samospráva lezla na mozek. A hodnocení dopadlo také dobře, nové samosprávě přeji, ať si to užije. Já když něco organizuji, tak raději sám. Protože vím, že to bude v pořádku, je to lepší, než když bych se na někoho spolehl a on by se na to vykašlal.
Dnešek utekl tak jako každý další den. Ale po tom samosprávci jsem odpočíval. Už mi ta samospráva lezla na mozek. A hodnocení dopadlo také dobře, nové samosprávě přeji, ať si to užije. Já když něco organizuji, tak raději sám. Protože vím, že to bude v pořádku, je to lepší, než když bych se na někoho spolehl a on by se na to vykašlal.
Pátek 19. července
K tomu chování na včerejší večerní komunitě bych dodal, že jsem se snažil je okřiknout, ale ještě mě málem seřvali. A proč jsem nebyl takový rozjívený já? Protože jsem byl u Alenky na pracovkách sám, a ne s nimi ve druhé dílně, kde blbli. Asi už jsem klidnější a mám na věc jiný názor.
K tomu chování na včerejší večerní komunitě bych dodal, že jsem se snažil je okřiknout, ale ještě mě málem seřvali. A proč jsem nebyl takový rozjívený já? Protože jsem byl u Alenky na pracovkách sám, a ne s nimi ve druhé dílně, kde blbli. Asi už jsem klidnější a mám na věc jiný názor.
Sobota 20. července
Dneska jsem hrál s Petrem ze 4 tenis. Je to fajn chlap, hodně toho procestoval na raftech a umí perfektně hrát na kytaru. Nedohráli jsme ten zápas, asi ho už nikdy nedohrajeme, ve středu odjíždí. Vycházka byla také dobrá, chodili jsme po lese a sbírali houby, jahody a borůvky. Mám z té vycházky perfektní pocit, dnešek byl skvělý. Už se těším na koně.
Postupně jsem si dával všechny věci do pořádku, jako občanku nebo zdravotní pojištění. Měl jsem peníze, protože jsem krátce pracoval, ale všechny ty prostředky, které mi chodily, jsem posílal na pokuty od policie nebo od dopravních podniků. Celkem to dělalo přes šedesát tisíc i s poplatkama za soud. To, co mě však těšilo ze všeho nejvíce, bylo opětovné navázání vztahu s babičkou. Tady jsem si uvědomil, že jsem ji odsoudil za to, že mě nepustila domů a že mě nechala na ulici. Při několika terapiích jsme si my pacienti navzájem odpouštěli a já odpustil babičce. Pochopil jsem, že vlastně nebylo jiné cesty, že jsem taky chtěl jít jinam, kam se mi chtělo. A že vyústění bylo logické. I ona je člověk, bála se o sebe a já jsem ji v té době odsuzoval snad za vše, i když jsem nebyl v právu. Napsal jsem jí dopis. Padla na mě totiž samota. Za ostatníma jezdili rodiče nebo alespoň nějací příbuzní a za mnou nikdo. Bál jsem se samoty, a tak jsem jí napsal. Když jsem jí psal těch pár řádků, vybavilo se mi, jak jsem jí psal na drogách pár vět a hledal jsem cestu zpátky. Nikdy jsem jí ty dopisy nedal. Odepsala mi a pak následovaly první balíčky. Několikrát jsem se rozbrečel, když jsem si vzpomněl, jak jsme na sebe křičeli a já jí dělal naschvály. Její láska se projevila v dopisech a na kazetách, které namluvila. Ostatní, hlavně narkomani, měli rodinné terapie – rodiče jezdili za dětmi, které vnitřně ztratili, a společně s lékařem mluvili o minulosti a přítomnosti.
Dneska jsem hrál s Petrem ze 4 tenis. Je to fajn chlap, hodně toho procestoval na raftech a umí perfektně hrát na kytaru. Nedohráli jsme ten zápas, asi ho už nikdy nedohrajeme, ve středu odjíždí. Vycházka byla také dobrá, chodili jsme po lese a sbírali houby, jahody a borůvky. Mám z té vycházky perfektní pocit, dnešek byl skvělý. Už se těším na koně.
Postupně jsem si dával všechny věci do pořádku, jako občanku nebo zdravotní pojištění. Měl jsem peníze, protože jsem krátce pracoval, ale všechny ty prostředky, které mi chodily, jsem posílal na pokuty od policie nebo od dopravních podniků. Celkem to dělalo přes šedesát tisíc i s poplatkama za soud. To, co mě však těšilo ze všeho nejvíce, bylo opětovné navázání vztahu s babičkou. Tady jsem si uvědomil, že jsem ji odsoudil za to, že mě nepustila domů a že mě nechala na ulici. Při několika terapiích jsme si my pacienti navzájem odpouštěli a já odpustil babičce. Pochopil jsem, že vlastně nebylo jiné cesty, že jsem taky chtěl jít jinam, kam se mi chtělo. A že vyústění bylo logické. I ona je člověk, bála se o sebe a já jsem ji v té době odsuzoval snad za vše, i když jsem nebyl v právu. Napsal jsem jí dopis. Padla na mě totiž samota. Za ostatníma jezdili rodiče nebo alespoň nějací příbuzní a za mnou nikdo. Bál jsem se samoty, a tak jsem jí napsal. Když jsem jí psal těch pár řádků, vybavilo se mi, jak jsem jí psal na drogách pár vět a hledal jsem cestu zpátky. Nikdy jsem jí ty dopisy nedal. Odepsala mi a pak následovaly první balíčky. Několikrát jsem se rozbrečel, když jsem si vzpomněl, jak jsme na sebe křičeli a já jí dělal naschvály. Její láska se projevila v dopisech a na kazetách, které namluvila. Ostatní, hlavně narkomani, měli rodinné terapie – rodiče jezdili za dětmi, které vnitřně ztratili, a společně s lékařem mluvili o minulosti a přítomnosti.
***
Komentář k Josefovu vyprávění
Během terapie se dostává ke svým velkým tématům, ke vztahu k matce, k ženám obecně. Uvědomuje si svou nedůvěru a osamocenost, ale současně jej oslovuje možnost sdílet tyto pocity s druhými lidmi. Navíc je zde zcela nová zkušenost: když si svoje strachy pojmenuji, když si je vůbec dovolím připustit blíže, tak se jim můžu postavit čelem, bojovat s nimi a snažit se je zvládat. A tak se z feťáka pomalu stává člověk, nebo vlastně muž.
Obecný komentář
Akceptace, empatie, autenticita – v pořadí, jaké si vyberete. To jsou podle mého názoru nejdůležitější zásady terapie toxikomanů (jakož i jiných pacientů). Navrch dle potřeby špetka konfrontace, která ti má připomenout, že jde o život a že mně není lhostejný tvůj osud. Z tvé strany aspoň kousek důvěry a naděje, ty budou mou největší odměnou. Jestli chceš, můžeme se spolu vrátit ke stínům tvého života, kvůli kterým nemůžeš pořádně spávat. Jen na malou chvíli, aby nám strašidla neotrávila vzduch. Jen potud, aby ses přesvědčil, že se bojíš papírového čerta. Uděláš tlustou čáru za minulostí a svoje sebevědomí si můžeš vyspravit nějakou prací, která má smysl. A taky tím, že jsi pro lidi kolem sebe důležitý.
Výše uvedené spolu se strukturovaným denním programem, jednoznačnými a závaznými pravidly a určitou mírou kultivovanosti prostředí tvoří základ terapeutické kultury. Za její úroveň je odpovědný terapeutický tým a jejími nositeli jsou rovněž „služebně starší“ pacienti. Někdo si ani nestačí uvědomit, o co jde, a program rychle opouští. Jiného to osloví na celý život. Josef patří do druhé skupiny.
