Týraná; Schwartz, Dianne
Příběh ženy, která čelila domácímu násilí
Dianne je úspěšná žena, působí jako moderátorka a zpěvačka a navíc je i úspěšná obchodnice. Tato stránka jejího života je však jen fasádou, která zakrývá smutnou a hrozivou skutečnost: její manžel ji fyzicky i psychicky týrá a navíc v ní budí pocity viny, že si za svou situaci v podstatě může sama.
Postupem času se jeho násilné chování zaměří i na Diannina syna z předchozího manželství. Až tehdy v sobě nešťastná žena najde sílu a prolomí iluzi spokojeného a vyrovnaného manželství. Velmi silný příběh autorka v závěru knihy doplňuje zajímavými reflexemi. Přemýšlí o tom, proč si za muže vybrala právě násilníka, a vzpomíná na to, jak se jejich vztah vyvíjel. Objevuje momenty, které mohly posloužit jako varovné známky toho, co se bude dít, a popisuje uzavřený kruh „láska-naděje-strach“, který je charakteristický pro domácí násilí. Kniha může povzbudit a inspirovat lidi, kteří žijí v nevyrovnaném vztahu, k hledání sil k nápravě, případně k opuštění bezvýchodné situace. V případě domácího násilí jde totiž leckdy doslova o život. Kniha je určena pro lidi, kteří trpí domácím násilím, psychology a terapeuty, sociální pracovníky, zájemce o psychologicky laděnou literaturu faktu.
Dianne Schwartz založila a vede organizaci Educating Against Domestic Violence (Vzděláním proti domácímu násilí) zaměřenou na prevenci domácího násilí a na podporu lidí, kteří mu čelí.
Kód produktu: 14501801
EAN: 9788026200789
Vydavatel: Portál
Rok vydání: 2012
Počet stran: 248
ISBN: 978-80-262-0078-9
Vazba: pevná
Ukázka z knihy:
Derek
Derek se vrátil z jarních prázdnin těsně před začátkem školy, ale jedna Johnova předpověď se přece jen splnila: Derek byl strašně nešťastný. V jeho mladém životě se událo příliš mnoho změn. Znovu jsem ho vytrhla z kořenů. Sice jsme bydleli jenom kilometr a půl od Johnova domu, ale sousedé byli jiní. Můj syn navíc vyrůstal na maloměstě a život ve velkém městě se mu nelíbil.
Samozřejmě jsem si domyslela, že s ním o tom mluvil i jeho otec. Bylo přirozené, že chtěl, aby Derek bydlel u něj. Jenže mi vadily důvody, které ho k tomu vedly. Viděl Dereka jako věc, kterou může použít jako nástroj pomsty. Měl pořád vztek kvůli rozvodu. A já měla největší strach z toho, že Derek bude chtít odejít. Věděla jsem, že jeho otec nenávidí placení alimentů a že při každé Derekově návštěvě nahlodává jeho křehkou mysl. Já a Derek jsme si však byli vždycky natolik blízcí, že jsem nevěřila, že by ho otec dokázal přemluvit k odstěhování.
Jenže pak jsem jednou večer přišla z práce domů a Derek mi řekl, že chce bydlet s tátou, protože je prostě nešťastný. Rozbrečela jsem se a snažila se v něm probudit pocity viny, aby se zastyděl. Nezabralo to. Odjel.
Propadla jsem hysterii. Zuřila jsem. Bývalý manžel mě ťal do živého.
„Pane bože, co jsi to udělal? Můj chlapeček…“ Jakmile se tu novinu dozvěděl můj otec, samozřejmě mi okamžitě volal a řekl mi, že Derekovi bude u otce mnohem líp. Práskla jsem mu telefonem. Zavolala jsem kamarádovi, kterého jsem vždycky považovala za velmi moudrého, a vyprávěla mu svůj smutný příběh. Chtěla jsem, aby se přidal na mou stranu a notoval si se mnou. Zareagoval okamžitě: „No a? Syn má svůj život a má právo rozhodovat o svém štěstí. Co to má společného s tebou?“ Jeho odpověď mě ranila.
„Ale syn má žít u matky!“
„Říká kdo?“
Na to jsem neměla odpověď. Kdo to vlastně řekl? Něčí matka?
Nemyslela jsem ani tak na synovo dobro jako na to svoje. Kamarád se trochu obměkčil: „Dianne, já vím, že tě to teď bolí, ale je čas, aby ses podívala pravdě do očí. Víš, že Dereka má jeho otec moc rád a postará se o něj. Ty věčně pracuješ a to k němu není fér. Jestli se nad tím opravdu zamyslíš, tak zjistíš, že v tuhle chvíli tě bolí akorát vlastní ego.“
Díky Bohu za rozumné přátele. Dal mi spoustu námětů k přemýšlení. Toho večera jsem začala zkoumat svoje motivy a uvědomila jsem si, že skoro všechno, co dělám, pohání moje ego. To moje ego chtělo, aby Derek zůstal se mnou, nepoháněly mě žádné ohledy na jeho štěstí nebo blaho. Samozřejmě jsem ho milovala, ale copak láska neznamená, že milovanému člověku dovolíme udělat to, co je pro něj správné? Musel kvůli mým potřebám a touhám vydržet spoustu věcí. Například jak mě onehdy John zmlátil a já odmítla zavolat policii na pomoc, udělala jsem to kvůli svému egu. Nechtěla jsem, aby sousedé zjistili, co se u nás děje.
Teď moje ego nechtělo, aby si jiní lidé mysleli, že jsem tak strašná matka, že se syn rozhodl bydlet raději u otce.
Seznam podobných položek pokračoval. Pozdě v noci jsem si uvědomila, že ego je vlastně protikladem lásky – po které jsem v životě tak usilovně prahla. Budu muset svoje silné, temperamentní ego držet na uzdě, než najdu svůj vnitřní klid. Tím, že jsem si svůj problém uvědomila, jsem udělala první krok.
Zavolala jsem Derekovi a řekla mu, že se mu za ten výbuch omlouvám. Že ho mám moc ráda a vždycky taky budu. Už žádné výčitky. Už žádné hry a sebelítost. Nabrala jsem správný směr!
Změna
Jenže všechno se změnilo jednoho večera, na který budu vždycky vzpomínat s velkou lítostí, i když dnes se na něj dokážu podívat už s porozuměním.
Přišla jsem domů, připravila dětem večeři a chystala se na schůzku s Johnem. Dcera Brandi, které bylo tehdy osmnáct a také se chystala jít ven, bydlela stále u mě. Jelikož jsem hodně pracovala, byla pro svého jedenáctiletého bratra Dereka jako druhá máma. S Johnem jsme si naplánovali, že půjdeme na večeři, a jelikož byla restaurace blíž k jeho bydlišti, jela jsem já k němu. Když mi otevřel, okamžitě jsem poznala, že se něco stalo. Požádal mě, abych se posadila, protože se mnou potřebuje mluvit.
„Dneska mi zrušili místo.“
Natáhla jsem se k němu, abych ho objala a pokusila se ho utěšit. Pokračoval: „Mám na vybranou. Můžu vzít u společnosti jiné místo, ale když to udělám, přijdu o výslužné.“
„Ale, Johne, není to lepší než zůstat bez práce?“
Snažil se mi to vysvětlit: „Když vezmu jinou práci a ta se mi nebude líbit, zůstanu tam trčet, dokud nebudu mít roky na důchod. Budu chodit do práce, která mi poleze krkem, a budu se muset vzdát všech peněz, které mi teď nabízejí.“
Byla to velká suma.
Okamžitě mě zaplavil strach smíšený s odporem. Nechtěla jsem nést zodpovědnost za žádného muže. Chtěla jsem muže, který by se naopak staral o mě. Ale zároveň už jsem nechtěla být sama. Tohle byl hezký člověk, který byl ochotný si mě přes všechny moje chyby vzít. Pomyslela jsem si: Měla bych si uvědomit, že mám štěstí. V duchu jsem si vynadala, že nemám s Johnem v tak těžké chvíli trochu víc soucitu. Měla bych ho podpořit, a ne se od něj odtahovat kvůli tomu, že možná zůstane nezaměstnaný.
Měla jsem prostředky, jak mu z toho dilematu pomoci, aby nemusel čelit strachu, že se ocitne bez práce. Samozřejmě jsem jako mnohokrát předtím vůbec nepočkala, abych svoje pocity v klidu prozkoumala, ale skočila jsem do toho po hlavě, aniž bych si všechno pořádně promyslela.
Pustila jsem se do zachraňování. To já bych mohla jeho problém vyřešit. To já znala na všechno odpověď. „Myslím, že bys měl ty peníze vzít a investovat je, ať nesou úrok. A ty mi pomůžeš v obchodě.“
„Nechci pracovat pro přítelkyni. Jsem zvyklý dělat na svém. Cítil bych se jako pijavice.“
Takové důvody jsem chápala, ale v tu chvíli jsem dostala ten úžasný nápad: „Tak se vezmeme. Stejně jsme to chtěli udělat, tak to prostě uděláme hned. Můžeme vést obchod společně. Jako partneři. Ty svoji bývalou fi rmu nepotřebuješ!“ Panečku, byla jsem skvělá! Znovu jsem zachraňovala někoho, kdo má problém. John mě objal. Pověděl mi, co už jsem věděla – že jsem skvělá žena. Bůh žehnej nám všem.
Hned odpoledne jsme jeli do města a těsně před zavírací hodinou jsme na soudu dostali manželskou licenci. Soudce nás oddal u sebe v kanceláři. Bez květin, dětí i přátel. Dokonce i rychlosvatby v Las Vegas vyžadují více příprav, než potřebovala ta naše. Místo abych do svatby zapojila své děti, zůstaly úplně stranou a dozvěděly se o ní až večer, když bylo po všem. Brandi nebyla nadšená a Derek se snažil tu novinku přijmout důstojně. Svým dvěma starším dětem, Chadovi a Leise, jsem to pověděla následujícího dne, stejně tak rodičům.
Na co jsem to myslela? A proč jsem to vůbec udělala?
Nevzala jsem si Johna z velké, hluboké lásky. Ve skutečnosti mi na něm vadila řada maličkostí, které jsem však přehlížela. Nepotřebovala jsem ho z důvodů finančních, citových ani tělesných. Já se prostě snažila všechno udělat správně, aby byli všichni spokojení a já se díky tomu cítila líp, protože všechno dokážu napravit.
Sice mi tehdy bylo čtyřicet jedna let, ale připadalo mi, že s každým rokem jsem spíš ustrašenější než vyrovnanější. Dělalo mi potíže říkat lidem ne. Vždycky jsem začala různě uhýbat a vymlouvat se, místo abych řekla pravdu na rovinu. Nesnesla jsem pomyšlení, že bych si to u někoho rozházela. Několikrát se stalo, že jsem se přece jen vzepřela, a to jsem se pokaždé hned hrozně lekla a styděla a hned jsem svoji vzpouru mírnila.
Naše poradna a terapeutické centrum - poradíme, pomůžeme!
