Tělesné postižení jako fenomén i životní realita - Novosad, Libor, ukázka z knihy: Bolest, lidský úděl a usilování Být člověkem znamená být celistvou, integrální bytostí, která musí najít sama sebe, je schopna objektivního pohledu na sebe a dovede zaujmout (pozn. aut.: kooperativně pochopit) pozici druhého (Kučerová, 1996). Filozofi i lidského života i údělu vystihl Čapek (1985): Život není jen štěstím a velikým darem, a není ani strastí, ačkoli bývá těžkým úkolem a břemenem.
Kdo se domnívá, že na to vyzraje, okrádá se o nejvlastnější smysl života: Získávat si štěstí tím, že se uniká strasti, znamená vlastně nežíti.
Bolest. Podle Piťhy (Hogenová) tělo je to, co nás vyděluje z ostatního světa. Já jsem to, co bolí – bolesti otevřený, citlivý povrch těla odděluje to, co jsem já, a všechno ostatní. O bolesti duševní (zármutek, stesk, osamění, frustrace) i tělesné (nervové vzruchy signalizující nemoc či zranění) uvažuje Heidegger takto (cit. podle: Hogenová): Zármutek i bolest nejsou výrazy skryté duše ani něco pouze měřitelného na naší tělesné schránce, nýbrž patří k tělesnění našeho těla, jako také ke způsobu bytí, resp. k spolupobývání na světě. Člověk se ve svém bytí neskládá ze dvou věcí, z měřitelného těla a z intuitivně přístupné duše. Bolest je fenoménem patřícím k lidské existenci. Podle mého názoru zkušenost bolesti patří k žitému bytí člověka a může být i impulzem k přestavbě hodnotového systému i aspirační škály jedince.
Prof. Pfeiffer, český neurolog a lékař v oboru rehabilitace, upozorňuje, že bolest je užitečným obranným mechanismem, který člověka informuje a varuje ve věcech zranění, zánětlivého či jiného patologického procesu, proleženin u omezeně pohyblivých osob apod. Bolest je obtížně měřitelná a má vždy ryze indivi duální dimenzi odolnosti a prožívání. U některých jedinců může být vztah k bolesti hodně ambivalentní, např. u masochistů či fl agelantů.
Úsilí a úděl. Podle Kučerové (1996) je život první hodnotou člověka, nikoli však jako biologické vegetování, ale jako složitý proces, proces myšlení, zápasu, činu a tvorby. Život s jakýmkoli znevýhodněním i se zdravotním postižením, tj. opravdový, nikdy nekončící proces hledání a zápasu, ne o přežití, ale o nalezení smyslu lidského usilování, o pochopení hodnot lidského života, o důstojné soužití a uplatnění svého podílu na běhu světa, je formou transcendence, neboť v úsilí člověka s postižením se překonává danost jeho těla a jeho individualita přerůstá až do globálního společenského vědomí. O lidském údělu tatáž autorka soudí: Člověku je třeba čekat, trpět, aby si začal vážit hodnot. Není pohodlné být člověkem. Známá je také moudrost: Nevyčítej životu, co ti nedal, ale nauč se oceňovat to, co ti dává, která předznamenává úvahu o dimenzích vítězství.Každý chce být úspěšný, vyhrávat. Dokonce se někdy úspěch stává předpokladem vstupu do tzv. normálního světa majority zabezpečujícího člověku status normality, jehož absence naopak znamená nežádoucí odlišení se od ostatních. Jestliže si uvědomíme, že z pedagogického a psychologického hlediska má vítězství význam subjektivně ve formování či zlepšování sebepojetí a objektivně v posilování sociální pozice vítěze a že euforizující prožitek vítězství má výrazně aktivizačně motivační účinky, můžeme se shodnout na tom, že i zápas s bolestí a nepřízní osudu, překonávání překážek i předsudků je opravdovou výhrou člověka s postižením nad svojí daností, resp. nezjednává mu pouze nárok na pobyt mezi ostatními, ale transcenduje jeho bytí, a také na tom, že uspokojení potřeby vítězit nemůže být odepřeno nikomu. Každým činem člověk sám sebe znovu a znovu uskutečňuje. Naše zakletí do jednoho velmi striktně vymezeného a omezeného těla je překonáváno setkáváním s druhými (Piťha, cit. podle: Hogenová) a působením na ně. Dopady i přínosy života lidí s tělesným postižením překračují jejich nestandardně fungující těla a realizují se i nad rámec konkrétní, právě probíhající životní situace a přerůstají (měly by přerůstat) do hodnotového systému majoritní společnosti.
Bezvědomí. K otázce nehybného těla (podkap. 3.1) a k předpokladu: tělo a duše = lidská bytost a k tématu bolesti se váže problém bezvědomí – zda je člověk lidskou bytostí, jestliže jeho duše, psychika nepracuje, resp. jsou-li nám jeho duševní funkce nezřejmé. Člověk nevnímá, nekomunikuje, neanalyzuje vnější podněty, nemyslí.
Navozené bezvědomí, medicínsky označované jako umělý spánek, je běžným nástrojem tlumení bolesti, utrpení a stabilizace těžkých i posttraumatických stavů ohrožujících život člověka.
Klinicky je bezvědomí charakterizováno jako stav, kdy si člověk není vědom okolního dění a nereaguje na vnější podněty. Tato charakteristika se opírá o vnější popis jevu bezvědomí. Jsou však signály dokládající, že i člověk v hlubokém bezvědomí má svůj vnitřní duševní život. To konečně dokládají i elektroencefalografi cká vyšetření jedinců v kómatu nebo zprávy od osob, které překonaly stadium klinické smrti. Je pozoruhodné, že lidé, kteří byli velmi dlouhou dobu v kómatu a kteří ztratili paměť i mnohé z toho, co znali a uměli, si po procitnutí dokázali vybavit, kdo u nich sedával, držel je za ruku, co jim říkal apod., ačkoli na tyto podněty bezprostředně nereagovali. To je významný podnět pro to, abychom si uvědomili, že člověk v bezvědomí má svůj vnitřní, zdánlivě vnějškově se neprojevující svět a je pro něho důležité, aby u něho byl někdo blízký, třeba i mlčenlivě s ním spolusdílel tyto těžké chvíle a přemosťoval onen mezistav mezi plným bytím a nebytím. Toto platí také o doprovázení umírajících či nevyléčitelně nemocných, kde jsou běžnou reakcí blízkých osob fráze o brzkém uzdravení či lepší profesionální péči, v jejichž podtónu není deklarovaná snaha ochránit nemocného před perspektivou smrti, s níž jsou již tito nemocní většinou srozuměni, ale bezděčná snaha zbavit sami sebe strachu z bezmoci a umírání.
Naše poradna a terapeutické centrum - poradíme, pomůžeme!
