Prevence a léčba závislosti na alkoholu

Když jsme přijely k mému domu, Edie si vzpomněla, jak pro mě bylo nemožné vkročit do obchodu, a zeptala se mě, jestli nechci nakoupit do bytu nějaké potraviny. Zašly jsme do malé tržnice za rohem. Pak nadešel čas jít domů. Edie

se mnou vyjela nahoru výtahem. S nákupem a s kufříkem jsme spolu stály před mými dveřmi. Zápolila jsem se svými klíči, skoro jsem se bála vejít dovnitř.
Nevím, co jsem čekala, že najdu. Byla jsem pryč jen sedmnáct dní, ale stejně to pro mě byl šok, když jsem uviděla svůj byt, tak slunečný a jasný po těch nepříjemně osvětlených chodbách a pošmourné denní místnosti ve špitále. Erik ten byt nezničil. Sesypala jsem se na gauč s povzdechem úlevy a rozloučily jsme se s Edií.
Byla jsem doma. Erik se odstěhoval, ale po pěti letech spolužití s ním to bylo přízračné, ocitnout se v bytě sama. Je to jako po nervovém zhroucení a po rozvodu navíc, pomyslela jsem si. Přinutila jsem se vzpomínat na dobu, kdy jsem tu žila sama před tím, než jsem se s Erikem seznámila. Dokázala jsem se upamatovat na to jako na fakt, ale nemohla jsem to znovu procítit. Částí své bytosti jsem si přála, aby mě Erik, jehož jsem milovala, najednou překvapil, aby vyšel z ložnice a řekl: „Ahoj, holčičko. Jak se máš? To všechno byl jen zlý sen. Pořád jsme spolu. Nedotklo se nás to.“ A jiná část mé bytosti cítila ledovou hrůzu při pouhém pomyšlení, že bych s ním byla ve stejné místnosti.
Začala jsem se po bytě rozhlížet. Nic tu neprozrazovalo to šílenství a násilnictví, ke kterému tady došlo. Třebaže byl Erik pryč, některé jeho věci – zimní saka, boty, knihy a desky – byly pořád tam, kde bývaly vždycky. Vyplašily mě a uklidňovaly zároveň. On se vrátí, říkaly mi ty věci; vrátí se a všechno bude zase dobré. Bude to jenom chtít nějaký čas. Bude to očistec, být bez něho, pomyslela jsem si, ale dnes musím začít žít jako osamělá žena.
Vybalila jsem si a snažila jsem se zaměstnat různými úkoly, které jsem si ukládala. Vykoupala jsem se, zalila jsem kytky a sedla jsem si na kraj postele. Nevěděla jsem, co si se sebou mám počít. S kým lidi mluví, jak to dělají, když jsou sami? Ale já nejsem sama! namítla jsem si. Běžela jsem k telefonu a zavolala jsem svou matku. Bydlela v nedalekém hotelu. Dohodly jsme se, že ten večer spolu půjdeme na večeři. Pak jsem začala telefonovat některým svým přátelům, abych jim oznámila, že Barbara se vrátila. Ale odpovídali nějak divně, chladně, odmítavě, ne moc šťastně, že mě slyší. Neuměla jsem si představit proč. „Á, Barbaro, musíme spolu někdy jít na skleničku,“ to bylo všechno, co mi jeden z nich řekl. Co se to dálo? Jít spolu někdy na skleničku – mluvili se mnou, jako bych byla cizí. Pak jsem si řekla, že ta moje nemoc každého trochu znervózněla. Ale stejně mě nepotěšil ten chladný, rezervovaný tón, který jsem slyšela v telefonu.
Došla jsem na Central Park South, na jih od ústředního parku, abych matku vyzvedla z haly jejího hotelu. Seděla na pohovce blízko vchodu a čekala na mě. Chtěla jsem jí říct, že vím, jak je vyděšená, ale že bude zase všechno v pořádku. Chtěla jsem jí říct, jak je mi líto, že jsem všechno tak zpackala. Že nevím, co se to se mnou stalo, ale že uvidí, jak to zase spravím. A chtěla jsem jí říct, že podle názoru doktora Robertsona bychom s Erikem spolu mohli znovu žít. Ale neřekla jsem nic. Copak budu po celý život odsouvat stranou věci, které chci ve skutečnosti říct? Jenže jsem si připadala jako podroušená – ne příjemně podroušená – a bez pocitu osobní existence, tak křehká, že všechno, co bych byla v té chvíli řekla, by mohlo být falešné nebo by se to mohlo vykládat jako bláznění. Objala jsem ji. „Pojď, Sally, dáme si něco dobrého k jídlu. Mám už po krk toho špitálnického sajrajtu.“ Tvář se jí rozzářila úsměvem. Zřejmě se jí ulevilo. Byla jsem přece Barbara; vypadala jsem jako Barbara, mluvila jsem jako Barbara. Byla jsem její dcera a byla jsem naživu.
Seděly jsme v zadním lokále malé španělské restaurace blízko hotelu. Objednala jsem si koktejl Margarita a matka svou tradiční whisky Canadian Club se zázvorovou limonádou. Jedna byl její limit. Vypít víc, motala by se. Takže jsme tam seděly a usrkávaly své drinky.
„A tatínek říká, že Eddy s Melindou by sem strašně rádi přijeli a navštívili tě. A Eddy ti vzkazuje, že kdybys od něho něco potřebovala, je ti plně k službám.“
„Ano, mami, já vím, že je. Ale já vážně žádnou pomoc nepotřebuju. A jsem ti hrozně vděčná, že jsi tady ty. Vím, že tady nemůžeš zůstat dlouho. Chyběla bys tatínkovi.“ To byla pravda. Taky ji potřeboval. Ale teď byla moje maminka, byla Sally, vždycky mně k službám. Byla jsem jí vděčná, ale vůbec mě to nepřekvapovalo.
„A říkala jsem ti, Barbaro, že Marge jede do Ruska a že Irvingovi zase pojedou v létě na Capri? Co abys jela se mnou a s tatínkem do Evropy? Měli bychom o tolik lepší pocit, kdybys byla s námi.“
„Musím si sehnat práci, mami. Musím si promluvit s Alanem o svém případném návratu do CBS, vyřešit tu záležitost s Erikem, dát svůj život dohromady. Nemůžu jet.“
Viděla jsem, jak se skoro nepostřehnutelně zamračila a snažila se to zastřít, když jsem se zmínila o Erikovi. Okamžitě jsem si uvědomila, že jsem se o něm zmiňovat neměla.
„S Erikem?“ zeptala se. Neznala ještě celou historii toho, co se mezi námi událo. Neměla jsem dost síly, abych jí to pověděla. Ale věděla dost na to, aby se poplašila.