Prevence a léčba závislosti na alkoholu

Natáčela jsem film o umírající ženě. Ve srovnání s tím, co jsem dělala před tím, se zdálo, že tenhle film bude snadný, poněvadž v něm nebyla žádná fakta k ověřování, žádné namáhavé rešerše, žádní padouši, stačilo dávat pokyny

kamerám a rozmlouvat s Jean. Měla rakovinu. Jediný zlotřilec byl čas. Po vyčerpávajícím roce, kdy jsem po krušném pátrání dělala filmy o nacistických válečných zločincích a vyděračských domácích z bídných čtvrtí, mi připadalo jako hotová lahůdka sledovat starostku jednoho města, Jean Barrisovou, při jejím každodenním zápase o život. Teď jsem byla zavřená ve střižně se Stevem Isaacsem, seděli jsme vedle sebe na vysokých střihačských židlích, prohlíželi na promítacím stole smyčky, poslouchali Jean a dívali se na její tvář. Vůbec nevypadala, že by trpěla. Zazvonil telefon. Kývla jsem na Steva, aby pokračoval v promítání. Našla jsem si už způsob, jak jednat s lidmi, kteří mě při mé práci ve střižně vyrušovali.
„Tak co, Barbaro, umře, nebo neumře?“ Byl to hlas Martina Ryana, zkušeného obchodního agenta televizní společnosti CBS.
„Nevím, Marty. Pořád je ve špitále.“ „No, co myslíš? Umře do doby vysílání?“ Vzdychla jsem si, když jsem pozorovala Jean na promítacím stole.
Stála ve frontě na laetril na té klinice v Mexiku. „Jsem filmařka, ne doktorka,“ řekla jsem po chvilce.
„Tak budeš muset udělat dvě verze,“ prohlásil nevzrušeně, „jednu na 28:13, druhou na 23:13. Jestli umře, zabije nám to reklamy.“
Jestli umře, zabije nám to reklamy, zamumlala jsem pro sebe a zavěsila jsem. Pak jsem se vrátila do svého soukromého světa, který jsem tak milovala: byl to svět mého filmu, mého střihače a můj osobní. Ale Martin ten svět zničil. Připomněla jsem si, že prodává čas na reklamy, ze kterého se financují filmové dokumenty, a to není lehké, když barometrem amerického vkusu jsou Charlieho andílci. Ať si nadává. Mně to platí činži.
Teď byla Jean na pláži v Tijuaně, procházela se se svým manželem Benem a hovořila o životě, o své rodině, o politice městských sídlišť a o tom, co to znamená stát se v pětačtyřiceti letech starostkou svého domovského města, o Nixonovi i o černoších. Měla toho tolik co říct. Vypadala ohromně. Vysoká blondýna, přitažlivá tím zdravým, statným vzezřením po americkém způsobu. Byla statná, ale zranitelná. Její křivý úsměv prozrazoval křehkost malé holčičky a to jí ve spojení s její vysokou, téměř impozantní postavou dodávalo půvab. Vzpomněla jsem si, jak byla zvědavá na moje záležitosti, na mou kariéru, na to, proč jsem žila s mužem, jehož jsem milovala, bez toho, že bych si ho vzala, na moje po tíže, které mě potkaly, když jsem zamířila své kamery na CIA a na FBI. Neměla jsem jí to za zlé. Kdybych já umírala a sdílela své nejintimnější myšlenky a obavy s někým cizím, taky bych zatracené moc toužila po důvěrném sblížení.
Tak jsme se musely sblížit. Napřed byl náš vztah povrchní a příležitostný, pouze pracovní, to bylo vše. Ale když jsme spolu trávily čas debatami, na procházkách, při filmování, při společných jídlech v restauracích, začaly jsme v sobě navzájem nacházet velké zalíbení. Sdílela jsem s Jeaninými nejstaršími přáteli pocit křivdy, že tahle sedmačtyřicetiletá žena, která se právě začala vymaňovat z ovzduší domácí puťky a ze schůzí rodičovského sdružení ve škole, která si vytvářela postavení v tom drsně se zmítajícím světě politiky, musela být postižena touhle hroznou nemocí. Právě když rozkvétala, když ji nejvíc těšil život – rakovina slinivky! Sdílela jsem s jejími nejstaršími přáteli i přesvědčení, že se Jean vyléčí. Že bude žít. Pozorovala jsem na promítací ploše, jak se Jean s Benem vrací z procházky na kliniku pro svou denní dávku laetrilu. Zatížili svůj dům hypotékou, aby mohli zaplatit cestu za tímhle „alternativním způsobem léčby“.
Musela jsem jí slíbit, že tomu budu říkat „alternativní způsob léčby“, a pak přísahat, že se nikdy nezmíním o tom, že jde o laetril. Divila jsem se proč a jednou mi to konečně vysvětlila. Řekla mi – dělala tu politiku vždycky důsledně – , že kdyby lidi přišli na to, že bere laetril, mohlo by jí to politicky uškodit. Když jsem se zatvářila zmateně, vysvětlila mi dál, že fašistická Společnost Johna Birche je přesvědčena, že američtí komunisti chtějí v Americe postavit laetril mimo zákon, aby si tak Sovětský svaz mohl dělat nárok, že jej jako lék proti rakovině objevili oni. Jean nechtěla mít nic společného se žádným pravičáckým bláznovstvím. Chtěla prostě, aby ten lék zabral. Chtěla žít. A tak jsme tomu říkaly „alternativní způsob léčby“.