Rozbitá; Glass, Cathy
Příběh zneužívaného a odvrženého dítěte
Jodie patří mezi děti, které jejich rodina zneužívá a zanedbává. Brutální sexuální zneužití, nedostatečná péče a bezohlednost k potřebám malé Jodie vedly k tomu, že úřady tuto osmiletou dívenku odebraly rodičům a hledaly pro ni náhradní rodinu.
Příběh začíná ve chvíli, kdy se po čtyřech měsících náhradní péče Jodie ocitne ve své páté pěstounské rodině. Péče o Jodie není „procházkou růžovou zahradou“ a její pěstounka nenajde zázračné řešení, které by dokázalo spravit Jodiin rozbitý život. Dokáže ale prolomit její nedůvěru k dospělým a ukázat jí i to, že když ji má někdo rád, nemusí to dávat najevo sexuálním chováním. Kniha představuje náročný úkol pěstounů a adoptivních rodičů, kteří někdy dostanou do péče dítě, které se i přes jejich nejlepší snahy nedokáže vymanit z toho, co prožilo, a následky týrání či vážného zanedbávání si nese po celý život. Kniha osloví čtenáře, kteří se zajímají o skutečné příběhy s psychologickou tematikou, lidi, kteří se věnují náhradní rodinné péči, a vychovatele, kteří se starají o zneužívané a zanedbávané děti.
Cathy Glass se přes dvacet let věnuje pěstounské péči a během této doby jejím domovem prošlo více než padesát dětí. Vede kurzy pro budoucí pěstouny a napsala několik knih na téma pěstounské péče o děti, které byly týrané či zneužívané.
Kód produktu: 14402701
EAN: 9788026200253
Vydavatel: Portál
Rok vydání: 2011
Počet stran: 264
ISBN: 978-80-262-0025-3
Vazba: pevná
Ukázka z knihy:
VELMI PROBLÉMOVÉ DÍTĚ
„Nesmíš nikoho bít, kopat, kousat nebo do něj strkat,“ opakovala jsem toho rána už potřetí. „Nikoho, ani Lucy, Paulu nebo mě. Bolí to. Je to špatné. Rozumíš?“
Nic neřekla. Byla sobota, skoro půl dvanácté, den po Jodiině příjezdu, a děvčata teprve před chvílí sešla dolů, protože si jako každý víkend přispala. Jodie na uvítanou Lucy kopla.
„Nerada bych ti to musela opakovat, Jodie. Vyjádřila jsem se jasně?“
Protáhla obličej a oddusala chodbou pryč.
„Promiň, Lucy,“ řekla jsem. Lucy pokrčila rameny. Všichni jsme věděli, že s Jodiiným násilnickým chováním se nedá moc dělat, jen jí neustále opakovat, že je to špatné a nesmí to dělat.
Za okamžik se Jodie znovu objevila a zaťatými pěstmi zuřivě máchala do vzduchu. „To jsou oni! Zkopu vás, že vypustíte duši! Vypadněte! Všechny vás nenávidím!“
Oči jí jen plály, když se tentokrát pokusila kopnout Paulu, jenže ta hbitě uhnula. Došla jsem k Jodie a vyhnula se kopanci, který mířil na mě. „Jodie.“ Nezvyšovala jsem hlas. „Jodie. Uklidni se a pojď sem.“
Zaječela, pak padla na kolena a začala se mlátit do hlavy a obličeje. Hrozně se chtěla zranit. Klekla jsem si za Jodie, která se nepřestávala bušit pěstmi do hlavy, chytila ji za paže a přitiskla jí je křížem k tělu. Pořád křičela a kopala, ale se složenýma rukama nemohla ublížit sobě ani mně. Přitáhla jsem si ji blíž, aby se mi zády opírala o hrudník. Jekot a kopání dosáhly vrcholu a pak konečně přestaly. Trpělivě jsem čekala, dokud se neuklidnila, a potom jsem sevření pomalu povolila.
„Už je to dobré?“ zeptala jsem se mírně, než jsem ji konečně pustila.
Přikývla, takže jsem ji otočila tváří k sobě. Obě jsme stále seděly na podlaze. Tváře měla rudé a samý fl ek a vypadala překvapeně. Asi proto, že jsem její záchvat vzteku zvládla a neuprchla do bezpečí v jiném pokoji. Za chvilku jsem jí pomohla vstát a pak ji odvedla do kuchyně, kde jsem jí houbou omyla obličej a dala jí napít. Už byla klidná, klidnější, než když přijela. Doufala jsem, že se jí podařilo ze sebe něco dostat.
V kuchyni se objevila Paula. „Jodie, nechtěla bys se mnou skládat puzzle?“ zeptala se jakoby nic.
„To je skvělý nápad,“ řekla jsem překvapená Paulinou velkorysou ochotou. Chápala, že Jodiino násilnické chování není namířeno proti ní osobně. Jodie chtěla zmlátit celý svět, protože se hrozně trápila, a každý, kdo jí přišel do cesty, měl trpět stejně. Paula to vycítila, byla ochotná na útok zapomenout a nabídnout přátelství a svůj čas. Byla jsem na ni moc pyšná.
„Půjdeme si vybrat ze skříňky nějakou hru?“ zeptala se Paula.
Vybraly jsme jedno puzzle a odešly do obýváku, kde se Paula a Jodie usadily a pustily se do skládání. Nechala jsem je tam a vrátila se do kuchyně, abych uvařila oběd. Slyšela jsem Paulu, jak napovídá, kam který dílek přijde, a Jodie jí odpovídala: „To je ono, seš moje holka. Zvládneš to.“ Mluvila jako malá stařenka, ale aspoň jednala s Paulou pozitivně.
Jelikož neudržela pozornost dlouho, začala se brzy nudit, a tak Paula položila na stůl v kuchyni papír a pokusila se jí pomoct s malováním. Já si zatím vařila čaj. Jodie skoro nedokázala udržet štětec a nechápala, co znamená namalovat obrázek něčeho.
„Co to maluješ, Jodie?“ zeptala se Paula.
„Tmu.“
„Je to ovečka, nebo kůň? Trochu to připomíná velikého koně.“
Jodie neodpověděla, celá zabraná do svého pracného díla.
„Možná bys mohla touhle krásnou modrou namalovat nebe?“
„Ne. Černou,“ řekla Jodie. Bez ohledu na Paulinu nápovědu Jodie dál malovala jenom velké tmavé skvrny. Ostatní barvy ji vůbec nezajímaly a nijak netoužila namalovat něco konkrétního. Tohle už jsem taky zažila. Týrané děti, které se trápí, většinou malují jenom hodně tmavými barvičkami. Jako by se jim vypnuly smysly, aby nevnímaly nic z okolního světa, takže nevidí barvy a tvary jako normální děti.
Naobědvaly jsme se poměrně v klidu, i když mně to připadalo spíš jako večeře, když jsem byla vzhůru už tak dlouho. Mír vydržel do odpoledne a mě napadlo, že nastala vhodná chvíle pořídit fotografi i Jodie, kterou požadoval sociální úřad k založení do spisu. Vzala jsem fotoaparát a vysvětlila Jodie, k čemu fotografi i potřebuji.
„Nebude ti vadit, když tě vyfotím, zlatíčko?“ zeptala jsem se. Bylo důležité poskytnout Jodie pocit, že má co nejvíc věcí pod kontrolou, abychom posílily pocit stability a bezpečí.
Pokrčila rameny, což jsem vzala jako souhlas. Paula se odsunula, abych měla v záběru pouze Jodie. Podívala jsem se do hledáčku, dostala do rámečku její hlavu a ramena proti zdi a obrázek vycentrovala.
„Můžeš se usmát, Jodie,“ řekla jsem. Tvářila se velice přísně.
Viděla jsem, jak roztahuje pusu do rozpačitého úsměvu, pak se objevila ruka a zmizela ze záběru. „To je teda legrace, Jodie. No tak, seď klidně.“ Stále jsem se dívala do hledáčku. Pak se zvedla druhá paže a s ní i její halenka.
Odtáhla jsem foťák od oka. „Jodie, co to děláš?“
„Sundávám si šaty.“
„Proč?“ zeptala se Paula a rychle stáhla Jodie halenku zase na tělo.
Neodpověděla. Hleděla na mě, ale nemračila se, takže jsem rychle zmáčkla spoušť a aparát vypnula. „Jodie, při fotografování se obvykle nesvlékáme,“ vysvětlila jsem. „Proč jsi to udělala?“
Vzala kousek puzzle a pokusila se najít mu správné místo. „Chci,“ řekla potichu. „Chci. Moje šaty.“
„Já vím, drahoušku, ale proč si je při fotografování svlékáš? Nechtěla jsem to po tobě.“
Otočila se k Paule. „Tak co, pomůžeš mi, nebo ne, holka?“
Usmála jsem se na Paulu a kývla na ni, aby pokračovaly. Zašla jsem ke své kartotéce pod schody a odemkla ji. Nechtěla jsem vyvozovat z Jodiina chování unáhlené závěry, ale tohle jsem musela poznamenat do deníku. Vytáhla jsem záznamový kalendář, který jsem dostala od pěstounské agentury, a zapsala všechno, co se zatím stalo. Do deníku se každodenně zapisuje, jaké pokroky dítě dělá, a vedou si ho všichni pěstouni. Slouží k tomu, aby byli sociální pracovníci informováni, monitorují se tak pokroky svěřence a někdy slouží jako důkaz u soudu při jednání o svěření dítěte do péče. Vedla jsem si deníky velmi pečlivě, protože jsem moc dobře věděla, jak některá událost může splynout s jinou a že rušné noci mohou po nějaké době vypadat jedna jako druhá. Podrobný zápis byl důležitý: jenom z důkladných zápisů se mohl začít rýsovat určitý vzorec chování. Jodiiny výpady proti jiným lidem a násilnické záchvaty, které se vyznačovaly touhou ublížit sama sobě. A ta divná, znepokojivá reakce, když jsem ji chtěla fotografovat. Proč se začala svlékat?
Rozhodla jsem se, že nebudu vynášet žádné ukvapené soudy. Musela jsem prozatím přijímat Jodie přesně takovou, jaká je, a teprve potom zjistit, co z jejího chování plyne. Dobře mi však z toho nebylo a byla jsem ráda, že se z toho můžu vypsat na papír, protože se mi tím ulevilo.
ZVĚDAVÁ KRÁVA
Seděla jsem u stolu a psala do deníku otřesné podrobnosti o Jodiině sexuálním zneužívání. Zvedal se mi žaludek. Na týrání Jodie se aktivně podílela vlastní matka, což bylo odporné popření mateřské role a všeho, co mateřství znamená. My pěstouni nemáme nikoho soudit, ale všechno má své meze, a já k nim právě došla. Stěží jsem dokázala zapsat Jodiin naivní závěr, že když otec zahřál předmět, který používali jako nástroj potupy, bylo to od něj laskavé, a tudíž není tak zlý.
Jakmile Jill dostala e-mailem mou zprávu, zatelefonovala.
„Ježíši,“ začala. „Je zázrak, že to ubohé děcko po tom všem ještě normálně funguje.“
„Právě že moc ne. A s každou novou hrůzou, co mi svěří, je Jodie horší.“
Teprve když jsem to vyslovila, uvědomila jsem si, že to tak opravdu je. V každodenním shonu jsme prožívaly lepší a horší chvilky, lepší a horší dny. Ale když jsem se na to podívala z odstupu a pořádně se nad vším zamyslela, bylo vidět, že ve skutečnosti má její stav sestupnou tendenci. Jodie se dařilo stále hůř.
„Přestávám na to stačit, Jill.“
Jill slyšela v mém hlase náznaky paniky a začala mě uklidňovat: „Dobře, neboj se. Příští týden jdete k psycholožce, že ano?“
„V pondělí.“
Nechceš ji požádat, aby ti poradila nějakou vhodnou strategii, co by pomohla? Vím, že od toho tam není, ale třeba by mohla něco nabídnout. Za pokus to stojí.“
„Díky, Jill. To je dobrý nápad.“ Trochu mě to uklidnilo. „Uvidíme, co nám řekne.“
Jill měla pravdu. Psycholožku ustanovil soud, aby vypracovala znalecký posudek na Jodie pro účely soudního řízení, které bude rozhodovat o svěření do péče, a jejím úkolem nebylo mi radit nebo navrhovat pro Jodie terapii. Ale i tak mi svitla jiskřička naděje – určitě bude mít aspoň nějaký nápad, co můžu dělat.
Byrokratická kolečka se pomalu točila a semílala Jodiin případ příslušným služebním postupem. Obec převzala Jodie do péče na základě předběžného opatření, což znamenalo, že soud později rozhodne, jestli ji vrátí do biologické rodiny, nebo vydá rozsudek o jiném umístění. Psycholožka se před konečným zpracováním posudku sejde s Jodie několikrát, protože její dokument bude pro rozhodování soudu zcela zásadní.
Soud stanovil termíny pro dvě předběžná slyšení na leden a březen, načež v květnu se bude konat hlavní soudní jednání. Předběžná slyšení se konala proto, aby soudce mohl zvažovat dosavadní důkazy a vydávat předběžná rozhodnutí ještě před závěrečným jednáním. Mezitím se s účastníky setká opatrovník dítěte ustanovený pro účely soudního řízení a ten vypracuje nestranný posudek pro soudce včetně doporučení, co je v nejlepším zájmu dítěte. V praxi se soudci názorem těchto opatrovníků obvykle řídí a jejich doporučení přijmou.
Pokud je při závěrečném slyšení rozhodnuto o svěření do náhradní péče, stane se Jodiiným opatrovníkem fakticky obec a sociální úřad ji dlouhodobě umístí do pěstounské rodiny nebo do dětského domova nebo, když bude mít Jodie hodně velké štěstí, by pro ni mohli najít adoptivní rodinu. Avšak vzhledem k jejímu věku, agresivitě a poruchám učení byla poslední možnost velmi nepravděpodobná.
Ještě před první schůzkou s psycholožkou měla Jodie absolvovat výslech na policii. Ten byl součástí řízení o svěření dítěte do péče a navíc poslouží policejnímu vyšetřování v případném trestním stíhání Jodiiných rodičů a dalších pachatelů. Jodie měli vyslýchat specializovaní policisté z útvaru na ochranu dětí a já doufala, že před nimi bude Jodie stejně sdílná, jako byla přede mnou.
Naše poradna a terapeutické centrum - poradíme, pomůžeme!
