Publikace je autobiografickou reportáží člověka, který propadl závislosti na drogách. Záměrně volím označení „reportáž“ a ne třeba „zpověď" zdá se mi totiž, že autorovým záměrem bylo spíše „podat zprávu“ než např. „odkrývat sám sebe“, a síla jeho sdělení je právě tam, kde je poctivým reportérem.
Mám na mysli především první polovinu knihy, která popisuje bludné ploužení a vlečení závislého na drogové scéně velkoměsta … od dávky k dávce, od absťáku k absťáku, od krize ke krizi, od hospitalizace k hospitalizaci, od dobrého, ale rychle selhávajícího úmyslu „nechat toho“ k dalšímu pokusu a k dalšímu selhání a nastolení panství drogy, onoho „neodolatelného puzení užít drogu,“ které dává člověku sílu prokopnout mříže psychiatrické léčebny a utéct za svou nezbytnou dávkou heroinu, zpočátku ještě s jistým sebeklamem, že je to cesta za svobodou, pak už s rezignujícím poznáním, že je to návrat do otroctví. Kdo čeká dobrodružství, bude zklamán: peklo závislosti není vůbec dobrodružné. Je to peklo, jak je představují někteří teologové: kruh mučivého, ale v podstatě všedního stereotypu, ze kterého není úniku.
V pekle závislosti není místo ani pro vztahy: odehrává se množství letmých či opakovaných setkání s mnoha postavami, které něčím prospějí, něčím ublíží, nebo se jen tak vyskytnou a vzápětí kamsi mizí – do vězení, do nemocnice, do márnice, kdovíkam. Podobnou stínovou existenci mají pracovníci pražského Kontaktního centra SANANIM (mihne se tam i osoba nynějšího pražského primátora MUDr. Pavla Béma, který v polovině 90. let centrum zakládal a vedl) – poskytují na chvíli bezpečné zázemí, rozumějící rozhovor, sterilní injekční náčiní jako ochranu před infekční nemocemi, pomoc a podněty ke změně, ale droga je zatím silnější a vždy smete jejich snahu a odsune je do zapomenutí. Jedinou skutečně reálnou postavou mezi těmito stíny a polostíny je policista Martin, jakýsi autorův „paradoxní anděl,“ který vstupuje do jeho bezvýchodnosti ne násilím, ale silou obyčejného lidského vztahu. Lze se domnívat, že nabídka tohoto vztahu a schopnost jej aspoň částečně přijmout mohla být pro beznadějného „feťáka“ uzlem či aspoň uzlíkem změny.
Druhá část, co do úrovně poněkud slabší, popisuje autorův úspěšnou léčbu v léčebně a terapeutické komunitě Bílá Voda v Jeseníkách. Autor většinou pouze klade za sebou nepříliš bohaté deníkové záznamy z dlouhého, téměř dvouletého pobytu, aniž by příliš pomohl čtenáři pochopit, co se to s „feťákem“ vlastně stalo za proměnu, co ho v léčbě udrželo a navedlo na novou cestu. Na druhou stranu lze ocenit, že se nedopouští žádných glorifikací zařízení či personálu anebo dramatizace své změny. Koneckonců i cesta z drog do normálního života je převážně všední, každodenní, nedobrodružná, mnohdy stereotypní … ale má směr. Jde o to, vydržet.
MUDr. PhDr. Kamil Kalina, CSc.
Recenze knihy: Smrt jménem závislost, Vondrka Josef (K. Kalina)





































































