Psychometrika - Urbánek, Tomáš; Denglerová, Denisa; Širůček, Jan
V psychologii, ale i pedagogice a dalších příbuzných oborech se často používají výkonové a znalostní testy, osobnostní nebo postojové dotazníky. Tyto metody jsou vytvářeny na základě teorií a postupů vycházejících z metodologie,
statistické analýzy dat a poznatků jednotlivých psychologických oborů a společně tvoří psychologický obor zvaný psychometrika, psychometrie nebo teorie testů. Kniha se zabývá hlavními teoretickými přístupy k měření v psychologii, jakými jsou tzv. klasická teorie testů, teorie odpovědi na položku, teorie zobecnitelnosti atd. Jsou v ní vysvětleny hlavní principy těchto přístupů, srovnány jejich výhody a nevýhody a popsány praktické postupy, které se používají při konstrukci a ověřování vlastností psychodiagnostických metod. Kniha poslouží všem, kteří z výzkumných, praktických či studijních důvodů vytvářejí testy ve společenských vědách.
Doc. PhDr. Tomáš Urbánek, Ph.D., je odborníkem na metodologii psychologie. Působí v Psychologickém ústavu AV ČR v Brně a v Psychologickém ústavu FF MU v Brně. Je autorem několika monografií a desítek odborných článků. Vedle metodologie se zabývá řadu let také psychometrikou, kterou přednáší na FF MU.
PhDr. Denisa Denglerová, Ph.D., působí na katedře sociální pedagogiky PedF MU v Brně. Zabývá se alternativními metodami v psychologickém a pedagogickém testování.
Mgr. Jan Širůček přednáší statistickou analýzu dat a psychometriku na FSS MU v Brně. Věnuje se vývoji diagnostických metod pro účely výzkumu v sociální a vývojové psychologii.
Kód produktu: 21501501
EAN: 9788073678364
Vydavatel: Portál
Rok vydání: 2011
Počet stran: 320
ISBN: 978-80-7367-836-4
Vazba: pevná
Ukázka z knihy:
Klasifikace chyb měření
V literatuře se uvádějí čtyři zdroje nebo typy chyb zkreslujících výsledek měření v psychologii (Helmstadter, 1964) – konstantní nebo také systematické, osobní, proměnné a interpretační chyby. S těmito typy, skupinami nebo zdroji chyb koresponduje vždy charakteristika metody, která souvisí se snahou příslušný typ chyb eliminovat.
Současně je třeba zdůraznit, že tyto charakteristiky diagnostických metod jsou nazývány také „standardy“ (viz AERA, APA, NCME, 2001), které musí psychodiagnostické metody splňovat, aby bylo možné považovat je za použitelné nebo vyhovující. Tyto standardy představují kritéria, na jejichž základě se psychodiagnostické metody hodnotí bez ohledu na to, jestli se jedná o dotazníky, testy, projektivní nebo performanční metody. Přítomnost konstantních nebo také systematických chyb v měření je podle některých autorů (např. Helmstadter, 1964) nutným důsledkem nepřímosti měření v psychologii. Můžeme pouze dodat, že je spíše důsledkem neujasněného statusu měřitelnosti kvantitativních atributů v psychologii. V případě naprosté většiny metod si pak nemůžeme být jisti, zda tyto metody skutečně měří to, co o nich jejich autoři tvrdí. Musíme si přitom uvědomit také to, že psychodiagnostické metody se používají v určitém sociálním kontextu. Takže na jedné straně jde o to, jestli skutečně existuje rys zvaný „emoční granularita“ (Barret, 2006), protože tím že výsledek získaný nějakým testem nějak nazveme, samozřejmě není zaručeno, že atribut s tímto názvem skutečně existuje (problém tzv. reifi kace). Na druhé straně ale jde také o to, že i atributy, o jejichž existenci máme jisté empirické doklady, se mnohdy do značné míry překrývají. Toto překrývání je v některých případech zcela zákonité. Například u vyplňování většiny testů je nutné ovládat čtení a bylo by chybou, pokud by rozdíly ve výkonu v testu souvisely více se čtením než se zjišťovanou schopností nebo s osobnostním rysem. Snaha eliminovat systematické chyby tedy souvisí s nejzákladnějším požadavkem kladeným na každou psychodiagnostickou metodu, totiž aby metoda skutečně měřila to, co měřit má.
Soustava kritérií nebo důkazů (AERA, APA, NCME, 2001) o tom, zda a popřípadě do jaké míry psychodiagnostická metoda měří to, co měřit má, se nazývá validita. Někdy se také defi nuje jako relativní nepřítomnost konstantních chyb měření v naměřených hodnotách. Každá z uvedených defi nic zdůrazňuje jiný aspekt přemýšlení o validitě – první klade spíše důraz na ontologii, druhá spíše na epistemologii (viz kap. 6). V každém případě je validita jeden z nejdůležitějších pojmů v psychometrice, bez kterého nelze uvažovat o kvalitách psychodiagnostických metod.
Konstruktové důkazy o validitě
Potřeba konstruktových důkazů o validitě byla poprvé vyjádřena ve zprávách z výborů APA (American Psychological Association) týkajících se psychologických testů v letech 1952 a 1954. Pojem „konstruktové validity“ zavedli do psychologie nestoři psychodiagnostiky, psychometriky a metodologie Lee J. Cronbach a Paul E. Meehl (1955), když vyslovili požadavek, aby každá validizační studie obsahovala také hodnocení měřeného atributu jako konstruktu v rámci relevantní psychologické teorie.
Do té doby používaným pokusům prokázat různé aspekty empirické validity lze totiž oprávněně vytknout čirý empirismus, kterému mnohdy (možná dokonce většinou) schází teoretické zakotvení. Avšak teprve v kontextu dané teorie je podle názoru Cronbacha a Meehla možné dostatečně komplexně posoudit všechny obsahové aspekty, které by měla mít metoda měřící daný atribut, a také všechny hypoteticky důležité vztahy měřeného atributu s jinými atributy.
Cronbach a Meehl (1955) navrhli také logický postup, který by se měl při posuzování konstruktových důkazů o validitě použít:
1. na začátku se přijme předpoklad, že daný test měří atribut A,
2. posoudí se současný stav teorie týkající se měřeného atributu A,
3. zformulují se hypotézy, týkající se vztahů atributu A s nějakými dalšími relevantními atributy,
tyto hypotézy se empiricky ověří.
Jak je tedy z výše uvedeného postupu zřejmé, zjišťování konstruktových aspektů validity v sobě zahrnuje všechny dříve uvedené přístupy ke zkoumání důkazů o validitě. Navíc se od té doby psychometrici víceméně shodují v názoru, že proces hodnocení validity psychodiagnostické metody (validizace) znamená nikdy nekončící ověřování použitelnosti metody pro různé účely testování a různé skupiny probandů. Další důležitou součást tohoto pojetí představuje tvrzení, že test není validní pouze z jednoho hlediska; zjednodušeně řečeno „test nemá pouze jednu validitu“, ale mnoho různých aspektů validity, které je třeba stále ověřovat, aby bylo možné jeho odůvodněné a kvalifi kované používání. V rozvíjení tohoto přístupu pokračovali další teoretici validizace, mezi jinými např. Messick (1995), jehož názory budou uvedeny dále v této kapitole.
Je ovšem také nutné upozornit na to, že s pojetím validity jako mnohofasetové charakteristiky procesu validizace, zahrnující kromě teoretických a empirických aspektů měření vybraného atributu také nejrůznější aspekty interpretační, sociální a etické, někteří autoři nesouhlasí (viz např. Borsboom et al., 2004; Borsboom, 2005). Jejich argumenty budou také uvedeny dále v této kapitole.
