Prekopová Jiřina, Šturma Jaroslav - Výchova láskou; Koucká, Pavla
Děti v dětských domovech na jedné straně a páry podstupující umělé oplození na straně druhé. S takovým světem je něco špatně. Něčeho je málo a něco přebývá, a obojí je klíčem k mnoha dalším problémům.
Klíčovou myšlenkou knihy je, že lidem chybí láska a přebývá pýcha. A právě obnova lásky v rodinách je posláním dětských psychologů Jiřiny Prekopové a Jiřího Šturmy. Jejich myšlenky se opírají o desítky let praxe, jsou logické a strhující. Snad právě zde klíčí fenomén, který může přispět k lepšímu světu. Neboť svět v budoucnosti bude vypadat do značné míry tak, jak nyní přistupujeme ke svým dětem a jak se chováme k sobě navzájem.
Dr. Jiřina Prekopová je uznávanou česko-německou dětskou psycholožkou. Některé její knihy byly přeloženy do 25 jazyků, staly se bestsellery. Po celém světě šíří Jiřina Prekopová svou terapii pevným objetím, jakož i školu lásky v rodině. Přednáší, vede kurzy a semináře. V Portálu vyšly její knihy Děti jsou hosté, kteří hledají cestu, Malý tyran, Když dítě nechce spát, Neklidné dítě, Prvorozené dítě, Pevné objetí, I rodiče by měli dělat chyby. Instituty pod jménem Jiřiny Prekopové a podle jejího konceptu byly založeny v Mexiku, ve Švýcarsku a v Německu.
PhDr. Jaroslav Šturma je dětský psycholog, předseda Českomoravské psychologické společnosti. Věnuje se zejména dětem se zdravotním postižením, vyučuje na katedře psychologie Filozofické fakulty UK. V roce 1995 obdržel z rukou prezidenta republiky ocenění za podíl na realizaci projektů Výboru dobré vůle Olgy Havlové. V roce 2003 mu byla udělena medaile Aktion Sonnenschein za úsilí v oblasti integrace dětí s postižením u nás i v zahraničí. V roce 2007 obdržel výroční cenu ministra zdravotnictví za rozvoj zdravotně sociální péče.
Kód produktu: 14104001
EAN: 9788026200772
Vydavatel: Portál
Rok vydání: 2012
Počet stran: 184
ISBN: 978-80-262-0077-2
Vazba: pevná
Ukázka z knihy:
Cítím, tedy jsem
Členové původně jihokorejské Munovy sekty vstupují do manželství na hromadných setkáních, kde si berou v podstatě cizího člověka. Věří, že jim ho našel jejich mesiáš. Zajímavé ovšem je, že taková manželství údajně bývají funkční a poměrně spokojená. Čím to?
J. Š.: Munisté pravděpodobně nemají vůči partnerovi tak vysoká očekávání jako my po stránce citové. Manželství zřejmě chápou jako přidělený úkol, možná dokonce jako povinnost, ne tedy jako svazek, který je založen na tom nesmírně cenném, ale také tak křehkém citovém poutu. To právě činí manželství v dnešní době krásným, ale zároveň i zranitelným. Mnozí mají za to, že ve vztahu (či v manželství) máme setrvávat jen potud, pokud nás spojuje cit vzájemné lásky.
J. P.: My nyní chápeme jako normální, když se dva berou proto, že se do sebe zamilovali. Ale to nebývalo běžné. Zejména ve šlechtických rodech bývaly sňatky dohodnuté, aby se udržela modrá krev. A například v Turecku je to tak běžné dosud. Mluvila jsem s řadou Turků, s muži i ženami. Jednotně říkají, že turecká manželství se neuzavírají ze zamilovanosti. Ví se, že ta je přechodná a snadno vyprchá. Manželství dohodnutá rodiči se zakládají na poslušnosti a rozumu.
Když jsou oba dobré vůle a vycházejí si vstříc, vzniká láska. Láska stálá, spolehlivá, věrná. Žádné hormonální opojení, které pod denní rutinou vyprchá. Někdy ovšem taková manželství končí tragicky. Zamiluje-li se žena do jiného a spustí se s ním, ukamenují ji. Veřejná morálka za tím stále stojí. Nešťastnice nemá jiné vyhnutí než sebevraždu.
Mně připadá nejlepší, když se prvotní zamilovanost přetaví do manželské lásky.
J. P.: Mně taky. Co ty na to, Jaroušku?
J. Š.: Problémem dnešních manželství ze zamilovanosti často je, že nedochází k přerodu zamilovanosti ve zralou lásku, vedoucí k vzájemnosti. Lásku, která jako první dává. Dnes máme tendenci vnímat manželského partnera jako toho, kdo mi má ulehčovat život. A když vztah začne skřípat, přejeme si, aby se ten druhý změnil. Nezištnou lásku zpravidla dovedeme cítit ještě tak vůči dětem a jim ji také prokazovat. Ve vztahu k dětem to má hodně intuitivní povahu – i když i tahle vlastnost intuitivního rodičovství je pokladem, který lze snadno rozbít.
Ve vztahu k partnerovi/partnerce je původní intuitivní náboj zřetelně patrný v období zamilovanosti. Ale co potom, když ona prvotní síla, která ty dva přitáhne, vyprchá? Pak je třeba vědomě zařadit „druhý stupeň“, jako tomu je, když se raketa vyslaná do vesmíru odpoutává od zemské přitažlivosti, aby natrvalo vstoupila do vazeb jiného řádu. Zde už nestačí jen síla citu, ten se může unavit a vyčerpat. Je zapotřebí zapojit bytostně celou osobnost. Vedle složky prožitkové a poznávací také složku volní.
Italové mají pro naše „mít rád“ výstižný výraz „voler bene“ (jako v té známé písni: „Ti voglio bene – mám tě rád,“ doslova „Chci tvoje dobro“). Samozřejmě, že každý z nás touží nejprve po svém vlastním dobru a štěstí. Pokud však nedojdeme k poznání, že naše štěstí může být „štěstím ve dvou“, kdy každý z nás nejen dostává, ale taky dává, nejsme patrně zcela zralí pro skutečně dospělý vztah založený na vzájemné odpovědnosti.
V tomto ohledu se ovšem můžeme zralé lásce učit, to je nadějné. Ještě k úspěchu munistů – pravděpodobně se na něm podílí i přesvědčení o osudovosti. A právě zamilovanost přitom většinou provází pocit, že to je ten pravý, osudový člověk. Možná bychom toho mohli více využít.
J. P.: Ano. A my se právě na tento pocit v terapii rozpomínáme. Rozhá rané partnery vedu, aby si v pevném objetí vzpomněli, jak cítili „ty jsi ta pravá/ ten pravý“, a zpravidla se pak dají zase dohromady. Mezitím hledáme ty situace, které je rozhodily. Sami si příčin nejsou vědomi, jenom rozčarovaně konstatují, že se prostě vzdálili. Přicházíme na to, že jemu vadí, že ona příliš mnoho mluví, nenechá ho domluvit a musí mít poslední slovo. Dokud byly ve hře hormony, připadalo mu její švitoření rozkošné. Ale teď mu to jde tak na nervy, že raději uteče k počítači. A ona si zase stěžuje, že on jí pořád vyčítá, kolik utrácí. A svůj podíl na nedostatku fi nancí přitom nevidí.
Němci se styděli za poslušnost
Knížku Malý tyran jsi, Jiřino, napsala v roce 1989. Šlo o popis fenoménu dětí závislých na prosazení vlastní vůle. Knížka se rázem stala bestselerem, protože problém s těmito dětmi byl skutečně palčivý. Jak se od té doby situace změnila?
J. P.: Západní Německo bylo tenkrát zaplaveno povodní antiautoritativní výchovy. V jiných demokratických zemích to byla jen vlna či vlnobití, ovlivněné mladou rebelující generací, demonstrující za přirozenost a svobodu. Beatles, roztrhané džíny, mozartovské copánky nebo zarostlé hlavy. Odlesk toho jsme zažili i v Československu. Ale zde šlo o víc. O svobodu opravdovou, nejen vnější. Ne o svobodu pro vlastní ego, ale o svobodu pro národ. O humanismus. To bylo pražské jaro. Když jsem po jeho ztroskotání přišla do Německa, nestačila jsem se divit, jak rozdílné mohou být ideály, pro které se jde do ulic. Ne všichni Němci planuli pro antiautoritu. Ale neodvažovali se ji kritizovat. Profesoři pedagogiky a psychologie mlčeli.
Proč? Proč zrovna v Německu?
J. P.: Působil tam hluboký stud za slepou poslušnost národa, který naletěl na Hitlerovu autoritu. A tak se stalo, že rodiče dali malým dětem absolutní svobodu. Šlo to do naprostého absurdna. Děti byly sice nošeny v šátku, ale tak, že určovaly tempo a směr. Když se půlroční dítě vzpínalo proti sezení na matčině klíně, okamžitě ho poslechla a pustila. A kdeže ohrádka! To by bylo jako mříže ve vězení!
Později se rodiče neodvažovali vodit dítě za ruku. Předkládalo se mu k jídlu jen to, na čem trvalo. A ve škole pak vládla naprostá anarchie. Děti nemusely při vyučování sedět, pily a jedly, kdy se jim zachtělo. Nesmělo se jim říci „ne“, aniž by se jim pracně vysvětlil důvod. Když rodiče neposlechli, byli dětmi biti a kopáni. A tak dál. Dospělí si vlastně sami v zastoupení nahrazovali, co v dětství postrádali.
Ale jejich děti nebyly šťastné…
J. P.: Nebyly. Jakmile nemohly kralovat, propadly neklidu. Nutně troskotaly v realitě života a přeplňovaly mé oddělení na dětské klinice. Problém nastal většinou ke konci prvního roku, kdy získaly vnímatelné důkazy, že jsou silnější než rodiče. Na rodiče se už nemohly spolehnout.
Jak mohu hledat jistotu u někoho, kdo je slabší než já?
J. P.: Ta ubožátka se musela jistit vlastní silou. K tomu je disponoval ještě jeden podstatný vývojový rys. Malé dítě ještě nemá přehled, vnímá svět ve vztahu k sobě, a tudíž má magický dojem, že je středem světa. A když se ten svět točí, jak ono chce, nemůže se cítit jinak než jako všemocné.
A nemůže dopustit, aby nekralovalo. To by ohrozilo jeho základní jistotu…
J. P.: Jasné, že diagnóza hyperaktivity je zde nemístná.
J. Š.: Malé dítě je z povahy úrovně svého poznání egocentrické. Nedovede se na svět podívat očima druhých a vžít se do jejich potřeb. I k tomu ho musíme vést, kultivovat jeho schopnost empatie, pochopení, že svoboda je vždycky spojena s ohleduplností a zodpovědností. Tam, kde nestačí sebekontrola dítěte, je potřeba doplnit ji zvenku.
Naše poradna a terapeutické centrum - poradíme, pomůžeme!
