Praxe dětského psychologického poradenství - Matějček, Zdeněk
Autor shrnuje praktické zkušenosti ze své mnohaleté poradenské práce, při níž vyšetřil přes třicet tisíc dětí. Hlásil se k biopsychosociálnímu přístupu, zároveň v knize zdůrazňuje tvořivost a respekt k jedinečnosti svých malých klientů. Ještě více než o vědecký výklad témat mu jde o zpracování osobní zkušenosti a o osobní vyznání.
Mezi probíraná témata patří: obecné zásady dětského psychologického poradenství a psychologického vyšetření dětí, poruchy učení, mentální retardace, mozkové dysfunkce, smyslové vady, poruchy emocí a chování vzniklé v dětství apod. S těmito tématy se běžně setkávají pracovníci v pedagogicko-psychologických poradnách i další lidé, kteří pracují s dětmi ve věku povinné školní docházky a před nástupem do školy. Knihu také dobře využijí studenti psychologických, pedagogických a pediatrických oborů. Publikace vychází v aktualizovaném vydání, které připravila PhDr. Jarmila Klégrová, dětská psycholožka a dcera prof. Matějčka.
Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc., (1922–2004) byl mezinárodně uznávaný dětský psycholog, který společně s prof. Langmeierem proslul výzkumem psychické deprivace. Zdůrazňoval nezastupitelnou úlohu rodiny pro zdravý rozvoj dětí. Vytvořil nebo upravil řadu psychodiagnostických metod, které jsou u nás při práci s dětmi užívány. Ve svých knihách a článcích se pravidelně vyslovoval k otázkám výchovy, specifických poruch učení, školní zralosti, hodnocení dětí atd. V nakladatelství Portál vyšly jeho knihy: O rodině vlastní, nevlastní a náhradní (1994), Náhradní rodinná péče (1999, ed.), Zdeněk Matějček: Naděje není v kouzlech (1999, rozhovor), Osvojení a pěstounská péče (2002, ed.), Po dobrém, nebo po zlém? (poslední vyd. 2007), Co, kdy a jak ve výchově dětí (poslední vyd. 2007), Co děti nejvíc potřebují (poslední vyd. 2010).
Kód produktu: 21109201
EAN: 9788026200000
Vydavatel: Portál
Rok vydání: 2011
Počet stran: 344
ISBN: 978-80-262-0000-0
Vazba: pevná
Ukázka z knihy:
Nápadně nerovnoměrný vývoj jednotlivých mentálních funkcí
Máme tu na mysli nerovnoměrnosti, které překračují běžnou přirozenou variabilitu ve výkonnosti jednotlivých mentálních funkcí (i když i tu musíme někdy vychovatelům vykládat a získávat pro ni porozumění). Jsou zpravidla způsobeny drobným pošk ozením mozku nebo geneticky podmíněnými zvláštnostmi v utváření jeho funkčních struktur (podle stavu dnešního vědění o těchto věcech). Někdy jsou vychovatelům nápadné, takže představují vlastní důvod žádosti o vyšetření (nejčastěji tehdy, jde-li o poruchy ve funkcích řečových, levohemisférových). Mnohdy ale ujdou pozornosti nebo jsou nesprávně interpretovány, takže je odhalí až psychologické vyšetření a vychovatelé se o nich dovídají poprvé (nejčastěji v případě poruch jemné motoriky, názorové orientace, opoždění ve vývoji percepčních funkcí apod., tedy funkcí pravohemisférových).
Ve výkladu vychovatelům nám může pomáhat soubor poměrně nových poznatků z neuropsychologie. V podstatě říká toto: Výrazné nerovnoměrnosti mají v převážné většině případů organický podklad. Nejde o záležitost výchovnou. Musíme ovšem myslet i na nerovnoměrnosti v důsledku psychické deprivace, i když jsou relativně vzácné. Výzkumy ukázaly (Masland, 1975; Geschwind, 1979; Rourke, Strang, 1981), že takto organicky podložené nedostatky ve vývoji jedné funkce nebo celého funkčního komplexu mají za následek určitou funkční hypertrofi i jiných, nedotčených struktur. S takovou výbavou vstupuje dítě do interakce se svým sociálním prostředím. Jako nevyspělá osobnost má tendenci dělat to, co mu jde, a nikoli to, co mu nejde. Jeho vychovatelé mají současně tendenci povzbuzovat a posilovat ty projevy, které jsou vývojově dobré, velmi dobré, nebo dokonce vynikající, a opomíjet ty, které zaostávají. Nerovnoměrnosti se tedy ještě takto druhotně posilují a zvýrazňují. To, co svým vyšetřením zachycujeme u takového dítěte při prvních školních neúspěších, je už pravděpodobně výsledkem „zpracování“ onoho anatomicko- fyziologického podkladu v sociálním prostředí dítěte.
Vycházíme-li z této modelové představy, má naše pomocná či nápravná snaha v podstatě tři složky: ochrannou – chceme dosáhnout, aby dítě pro své nerovnoměrné nadání netrpělo nepochopením, nesmyslnými tresty nebo sociální diskriminací; rehabilitační – upozorňujeme na nedokonale vyvinuté funkce a dáváme návod k jejich zaměřenému cvičení; povzbuzovací – dítě má nadále prožívat uspokojení v těch činnostech, pro které je dobře disponováno.
Mnohdy totiž mají nejen vychovatelé, ale i lékaři (podle modelu rehabilitace tupozrakého oka okluzorem na druhém oku) tendenci dítěti odebrat, znemožnit, nebo aspoň silně omezit to, co dělá rádo, jen aby se více mohlo soustředit na cvičení postižených funkcí. Výsledek bývá minimální. Naopak, je třeba vyvážit námahu a překonávání odporu k „nemilým“ činnostem uspokojením z činností „milých“. To znamená neubírat hodnotu těmto milým činnostem, ale využít jich třeba jako odměny za dobrou snahu v rehabilitaci.
Těžší poruchy motoriky
Děti s těžšími poruchami motoriky vyšetřuje psycholog poměrně často – či lépe řečeno jen málo takto postižených dětí není psychologicky vyšetřeno. Nejčastěji jde o případy dětské mozkové obrny. Ostatní, jako např. poúrazové stavy, progresivní úbyť svalová či artritidy, jsou v menšině. Je proto důležité, aby se psycholog s etiologií a symptomatologií jednotlivých forem DMO seznámil důkladněji i studiem odborné literatury, aby mohl s rodiči mluvit vskutku „zasvěceně“. Otázky kladené psychologovi jsou většinou tyto: Jaká je intelektová kapacita dítěte? Které mentální funkce jsou lépe a které hůře zachovány? Jak využít těch dobře zachovaných a jak rehabilitovat ty více postižené? A konečně – jak připravovat a upravovat školní, sociální a pracovní zařazení postiženého dítěte?
Využijeme k tomu výkladů a doporučení, která podrobněji uvádíme v kapitole o mentální retardaci. Pokud pohybový defekt není spojen s defektem intelektovým, využijeme jen těch bodů, které se týkají postižení obecně, a neopomeneme zvlášť zdůraznit, že v tomto případě nejde o mentální retardaci, nebo že je pouze mírného stupně. Tato okolnost je totiž pro rodiče mimořádně důležitá, pozitivně ovlivňuje jejich postoj k dítěti a povznáší jejich rodičovskou identitu, i když dítě samo třeba svých dobře zachovaných schopností nebude moci prakticky plně využít v důsledku těžkého defektu motoriky. V takovém případě se ovšem snažíme dát co možná konkrétní návod pro intelektuální zaměstnávání a stimulaci dítěte.
Samotné zjišťování intelektových schopností postiženého dítěte je ovšem problematické. Zpravidla je totiž zasažena i řeč, takže nemáme spolehlivou oporu nejen v názorových a performančních zkouškách, ale ani ve verbálních testech. Řídíme se mnohdy více tím, co dítě naznačuje, než tím, co vykonává. Rodiče obvykle vědí, jak dítě vyjadřuje svůj souhlas – převezmeme od nich tuto znalost a sledujeme, do jaké míry či úrovně dává najevo souhlas s řešením úkolů, které mu předvádíme nebo které děláme „za ně“. Takto lze vyšetřit i dítě s těžkou kvadruparézou i dítě s choreoatetotickou formou DMO. V tom případě je však zvlášť důležité počkat na jeho „uklidnění“, svůj pracovní postup nedramatizovat, nepodněcovat příliš emocionální angažovanost dítěte na spolupráci (jako to děláme ve většině jiných případů). Každé vzrušení dítěte zhoršuje totiž jeho pohybovou koordinaci a zvyšuje spasticitu, přičemž už samotná zkoušková situace mu obvykle přináší vzrušení až příliš. V anamnéze zvlášť důkladně zjišťujeme, jak dítě komunikuje se svým sociálním okolím, neboť úroveň komunikace ve známém prostředí se známými lidmi může být významným vodítkem při odhadu jeho intelektové vyspělosti. (Jde ovšem jen o přibližný odhad – jistotu nemáme.)
Vyskytnou se však i případy, kdy řeč dítěte s DMO je zcela dobře zachována, přičemž postižení pohybové je třeba velmi závažné. Připomínám si případ chlapce, který se s tímto typem postižení dostal na normální gymnázium v okresním městě. Maturoval s poměrně dobrým prospěchem, i když za celou dobu školní docházky si nemohl napsat žádnou poznámku. (V té době nebyly ještě běžnou pomůckou magnetofony.) Kancelářskou práci nemohl vykonávat, sám se však překvapivě vypracoval na opraváře televizorů. Jeho problémem bylo, že pokud se nesnažil vzít něco do ruky, nikdo nezasvěcený jeho defekt nepoznal, a tedy ani nepředpokládal. Neustále se opakující zážitky „překvapení“, které musel pozorovat na těch, kdo se s ním setkávali, byly mikrotraumaty, jež ve svém součtu znamenala vážnou neurotizující okolnost. Zájem o jemnou mechaniku a nakonec i úspěch v ní byly účelnou obranou proti úzkosti a umožnily mu „normální“ společenské zapojení včetně manželství a uspokojivého rodinného života.
Z toho, co jsme zde o těžkých poruchách motoriky řekli, bych rád vyvodil jedno základní varování určené dětským klinickým psychologům: Pozor na to, abychom úroveň mentálního vývoje takto postiženého dítěte nepodcenili! Můžeme vyjádřit své rozpaky, ale nemáme-li přijatelnou dávku jistoty, neměli bychom uzavřít dítěti cestu ke školnímu vzdělávání tím, že je prohlásíme za nevzdělavatelné. Pamatujme předně na to, že umístění dítěte v ústavu sociální péče je vždy spojeno s rizikem psychické deprivace; za druhé berme v úvahu, že cílenou rehabilitací se v motorice někdy může dosáhnout překvapivých pokroků, že pak dojde i k rychlejšímu intelektovému vývoji a vlastní mentální kapacita dítěte se daleko lépe projeví. Uvedeným doporučením zvýšené opatrnosti rozhodně nechci odporovat zásadě, kterou často proklamujeme: S tvrdší realitou počítejme, tím lepším se dejme překvapit! Chci jen říci, abychom realisticky zvažovali i své pracovní metody, své nálezy, své jistoty, a především nejistoty.
Knihu zakoupíte: Portál - internetové knihkupectví
