Pestrostíni a netopýři, Brauns, Axel
Můj život v jiném světě
Kniha poskytuje unikátní pohled zevnitř do stále málo probádaného světa autismu. Skrze bizarní, často humorné obrazy autor mapuje své originální a autistickým viděním světa ovlivněné složité objevování dětství a mládí.
Postupná ztráta vnímání tváří, slov a souřadnic bezprostředního okolí vede k izolaci Axela-dítěte od svých rodičů a bratra, k osamocenému hraní si na okraji pískoviště, a nejlépe ve sklepě v „domě s dvorem“. Směs literární citlivosti a okleštěného, „nechápavého“ jazyka umí autor využít k novému pojmenování reality, která se lidem z druhé strany („pestrostínům“ a „netopýrům“) jeví jako běžná a normální. Biografický text tak dosahuje netušeného uměleckého a literárního efektu a postupně vtáhne čtenáře do pestrobarevného, byť uzavřeného světa „jiného druhu“. Autor pracoval na tomto románu 17 let. V roce 2000 za něj získal Cenu za literaturu města Hamburk a román se následně stal bestsellerem.
Axel Brauns pochází z Hamburku, studia ekonomie a práva zanechal a začal se věnovat spisovatelství. Přestože byl od dětství postižen Aspergerovým syndromem, navštěvoval kurzy psaní a usilovně pracoval na svém prvním románu. V roce 2000 založil literární salón. Od roku 2002 pracuje také jako daňový poradce.
Ukázka z knihy:
Zloděj řeči
Ťop dal Jáji pod vánoční stromeček zloděje řeči. Měla ho používat při hodinách francouzštiny. Po svátcích se zase vrátily povinnosti. Po hodině němčiny mi chtěl dělat společnost nový posluchač.
„Musí to být?“
„Práce s kazetovým magnetofonem tě bude bavit.“
„Jak bavit?“
„Moc bavit.“
„Bavit jako pískoviště?“
„Ano, ale jen tehdy, když se budeš snažit.“
Jája strčila zloději řeči do huby zvukový krajíc, vzala do ruky bratra vatované tužky a držela mi ho před ústy. Uhnul jsem. Jája te určitě řekne, že to nebude vůbec bolet.
„Proč se musím pořád snažit?“
„Abys ve škole dostával dobré známky.“
„Dobré známky jsou důležité?“
„Dobré známky jsou velmi důležité.“
„Jak důležité?“
„Když budeš mít ve škole dobré známky, budeš si v budoucnu moci vždycky dovolit pískoviště.“ To bylo lákavé. Jája mi předříkala ústní cvičení. Jinak se nic nestalo. Poslušně jsem opakoval ústní cvičení. S výhledem na pískovišťově jistou budoucnost se vyplatila každá námaha. Po půlhodině se přece jen něco přihodilo. Zloděj řeči cvaknul. Zvukový krajíc mu zarachotil v ústech. Zloděj řeči ho chtěl vyplivnout, ale nepodařilo se mu to. Jája ho od sousta vysvobodila tak, že posunula páčku a zmáčkla knoflík. Nyní už zloději řeči chutnalo to, z čeho si předtím málem vylámal zuby. S požitkem přidal a vrněl. Jája tomu říkala přetáčení. Najednou zloději řeči zaskočilo a v ústech mu znovu zarachotilo. Jája rychle zmáčkla páčku dolů.
„Přepnula jsem kazetový magnetofon na přehrávání. Teď uslyšíš svůj hlas.“
Naslouchal jsem reproduktorům. Tak zní můj hlas? Zněl tak utrápeně, jako by ho zloděj řeči zrovna mučil. Nejhorší však bylo, že už neposlouchal mou vůli. Poslouchal jsem ho strnulý hrůzou. Zmučeně jsem vystřelil ruce do výšky, chytil jsem zloděje řeči, jednu jsem mu vrazil a bojovně jsem nadával. Když zloděj řeči nechtěl pustit můj hlas, rozbrečel jsem se. Jája mě uchopila za ruce a škubala jimi. Hrozilo, že zloděj řeči spadne ze stolu. Jája uchopila zloděje řeči, nepodařilo se jí však zvednout páčku, neboť se mi křečovitě stáhly prsty. Jája vydala hubokřik – začala vřískat. Hrozně zklamaný z Jáji jsem vyskočil, vyběhl jsem z místnosti a zalezl do svého pokoje.
Další hodiny němčiny odpadly. Měl jsem Jáji za zlé, co mi udělala, a předem jsem odmítal další spolupráci. Na pískovišti mi už vůbec nezáleželo. První hodina po tomto narušení důvěry se konala až v novém roce – bez zloděje řeči.
První
Když mi byly dva roky a bydlel jsem už v domě s dvorem, ztratili lidé kolem mě podobu. Jejich oči se rozplynuly ve vzduchu. Jejich obličeje zakryla mlha. Hlasy se vypařily. Časem se lidé kolem proměnili v mihotající se stíny a měl jsem dojem, že do mého světa přišli z vesmíru.
Nebylo pro mě snadné brát je na vědomí, byli jakoby neviditelní ve světě, který zůstal viditelným. Později se tyto mihotavé stíny proměnily v pestré stíny. Naučil jsem se je rozlišovat. Dobré bytosti byly pestrostíni a hrozivé bytosti byly netopýři. Pestrostín se mohl naráz proměnit v netopýra a naopak, aniž bych pochopil důvod.
Z mazlavých tváří těchto bytostí vzlínala pára jako po dešti a z jejich úst vycházel hluk, z něhož jsem nedovedl vyčíst ani tón, ani význam. Usídlilo se ve mně ticho. Ztratil jsem potřebu dělit se s druhými o svůj svět. Mé rty se unavily. Když jsem něco řekl, vlekla se mi ne mohoucí slova po jazyku. Mé věty byly stále chudší, zkracovaly se. Slabiky vysychaly, až z nich zbyl jen prach. Netrvalo dlouho a už jsem jen blekotal.
Mluvil jsem čím dál méně a tato ztráta byla vidět na první pohled. Co jsem ještě před pár týdny uměl přes unavené rty protlačit prostřednictvím slov, naznačoval jsem rukama a nohama. Moje řeč byla den ze dne chudší.
Vystačil jsem si sám.
Teprve po roce jsem poprvé znovu rozeznal tón a význam v hluku, kterému pestrostíni říkali řeč.
Jája zasazovala na balkóně domu s dvorem strom. Na starém balkóně jsem nikdy nezabloudil. Ovšem nový balkón byl obrovský. Nad zábradlí starého balkónu jsem se odvážil nahlédnout. Stačilo se postavit na židli. Nad zábradlí nového balkónu nikdy nenahlédnu, i kdybych vylezl na židli. Byl jsem zmatený z toho, že Jája neříkala novému balkónu balkón. Říkala mu zahrada a zábradlí bylo zeď .
Odmítal jsem si hrát na černé zemi s kyblíkem a lopatkou. Černá zem mi připadala příliš lepkavá. Chtěl jsem na čtverec. Na druhé straně oblakově bílého zábradlí tvořila oblakově bílá obloha nad hřištěm klenbu. Byl tam čtverec, který nazývali pískovištěm. Byl v něm písek žlutý jako Heimerovy vlasy a zrnka vypadala jako cukr.
Zaklepal jsem lopatkou na hranu kyblíku, abych upozornil na své přání. Vysoká Jája zrovna udupávala zeminu kolem kořenů. Všimla si mě. Něco řekla. Její slova nebyla hlukem ani zvukem, měla tón a význam. Rozuměl jsem tomu, co říká. Jsem prý příliš malý, abych se vydal sám na hřiště, mám zůstat tam, kde jsem – na balkóně.
Klapklap. Mával jsem červeným kyblíkem a bílá lopatka bouchala o jeho okraj. Klapklap. Jája otevřela dveře od domu. Heimer proklouzl kolem ní. S houpajícím se a rachtajícím kyblíkem jsem se vydal za oběma pestrostíny. Čekalo na mě pískoviště.
Kamenná dlažba řadové zástavby mě pozdravila tak spořádaně, jak jen dovedla. Dával jsem si pozor, abych nevstoupil na žádnou spáru. Klapklap. Řada domů byla dlouhá a bílá. Každý krok na dlaždicích zalitých sluncem mi dodával jistotu. Klapklap. V ruce se mi komíhalo ucho kyblíku. Na konci řady domů odbočila Jája s Heimerem vlevo. Klapklap. K pískovišti už to nebylo daleko.
Jejda! Zastavil jsem se před vstupem na hřiště. Znovu jsem neměl štěstí. Heimer běžel napřed. Celé pískoviště bylo plné netopýrků. Jája mě tahala za sebou. Zklamaně jsem se posadil na dřevěný okraj pískoviště.
Nebude klapklap.
Po chvíli jsem si přece jen klekl do písku a plížil jsem se do rohu pískoviště. Tam nebylo tak rušno. Obrátil jsem se k netopýrkům zády a nabíral jsem lopatkou písek do kyblíku. Rukou jsem uhlazoval hromádku písku v kyblíku, dokud písek nebyl dokonale hladký.
Ťapyťap.
Rukou jsem narazil na okraj a hladil jsem písek sem a tam. Jája vypustila hubohluk a ukazovala po jednom na netopýrky, kteří s Heimerem pobíhali po pískovišti. Pak hučela: „Peter… Wolf… Bára… Gerd… Christoph…“
Už jsem ji neposlouchal. Netopýrci měli jména a ta byla nudná jako černá zem. Jája chtěla, abych si s netopýrky hrál. Já jsem si s netopýrky hrát nechtěl. Mnohem raději jsem si hrál s pískem v kyblíku.
Ťapyťap.
Naše poradna a terapeutické centrum - poradíme, pomůžeme!
