Moc, pomoc a bezmoc v sociálních službách a ve zdravotnictví - Jůn, Hynek
kognitivně-behaviorální terapie, se zabývá tím, jak mohou ošetřovatelé, vychovatelé a další lidé, kteří pracují s lidmi s problémovým chováním, změnit své chování tak, aby nevyvolávali problémové chování svých klientů. Knihu ocení speciální pedagogové, psychologové, psychoterapeuti, lidé pracující v zařízeních pro klienty s handicapem, zdravotnický personál psychiatrických klinik (tzv. neklidových oddělení).
PhDr. Hynek Jůn, Ph.D., je předsedou organizace APLA Praha. Zabývá se kognitivně behaviorální terapií problémového chování. Vystudoval učitelství a teologii a v rámci doktorandského studia se zabýval zvládáním problémového chování lidí s autismem a/nebo mentální retardací.
Kód produktu: 22306101
EAN: 9788073675905
Vydavatel: Portál
Rok vydání: 2010
Počet stran: 144
ISBN: 978-80-7367-590-5
Vazba: brožovaná
Ukázka z knihy:
Musím plnit přání rodičů klienta (smlouvu podepisují rodiče, nemůžeme se jim vzepřít)
Tento mýtus je relativně velmi rozšířený v sociálních službách u klientů s mentálním handicapem, protože když se na to podíváme pouze z ekonomického hlediska, tak peníze za klienta (jeho příspěvek na péči a většina důchodu) se do zařízení dostanou opravdu jenom a pouze na základě vůle klientových rodičů (pokud jsou opatrovníky). Klient o svém umístění často nerozhoduje (mluvíme zde převážně o klientele se středně těžkou až těžkou mentální retardací). Rodiče (zvláště pak rodiče v důchodovém věku) obecně příliš nekritizují sociální služby poskytované svým dětem. Velmi často jsou rodiče rádi, že je o jejich dítě postaráno, protože pokud se na věc podíváme opět z ekonomického hlediska, pak konkurence a zdravý trh v sociálních službách prozatím není. Rodiče si obecně nemohou příliš vybírat, kterou sociální službu chtějí, a „nakupují“ pouze ty, které se jim nabízí, i když nejsou pro jejich dítě zrovna ideální (např. pobyt v DOZP se čtyřiadvacetihodinovou službou pro dospělého syna s lehkou mentální retardací, který by potřeboval službu pouze tříhodinovou). Pokud přesto mezi rodičem -opatrovníkem a zařízením dochází ke sporu o způsob vedení sociální služby, jde z naší zkušenosti pouze o komunikační šumy mezi zařízením a rodinou.
Jakmile je zařízení a rodina ve sporu a nejde o komunikační „šum“, jedná se často o různé postoje zařízení a rodičů. Hlavní rozdíl je v postoji, zda klient je dítě, které potřebuje převážně chránit, nebo jde o dospělého člověka, který potřebuje převážně podporu v samostatnosti i za cenu přiměřeného rizika. Tento spor je popsán v mýtu o tom, jestli je náš dospělý klient dítětem, či nikoli. Rodiče budou často preferovat spíše bezpečnost svého syna nebo dcery před jeho nebo její samostatností. Pokud klient jasně preferuje samostatnost a personál zařízení je přesvědčen o přiměřeném riziku plynoucím z jeho samostatnosti, je dobré vše s rodiči probrat. Když se nám rodiče nepodaří přesvědčit, vyplatí se preferovat přání klienta před přáním rodičů, pokud nejde o právní úkon. Pokud by šlo o právní úkon a rodič jedná přímo v rozporu s přáními klienta, může v extrémním případě zařízení podat žádost o zbavení opatrovnictví včetně ustanovení kolizního opatrovníka. A rodič v tu chvíli může také se zařízením rozvázat smlouvu.
Pokud je zařízení v rozporu s rodinou při nácvicích u dětí s handicapem, jedná se často o různost „zakázek“ mezi zařízením a rodinou (zakázky opět spadají do postojů rodičů nebo personálu). Personál v týdenních zařízeních si mnohdy stěžuje na rodiče, že o víkendu netrvají na předem stanovených nácvicích sebeobslužných dovedností. Často na supervizích od personálu slyšíme věty typu „Proč máme provádět nácviky samostatného oblékání, když ho matka potom vždycky sama oblékne?“ nebo „Proč máme provádět nácviky samostatného jedení, když ho doma stejně radši nakrmí?“. Tento druh otázek se objevuje v týdenních i denních zařízeních školského i sociálního typu.
Jaká je zakázka zařízení a jaká rodičů? Zakázka zařízení je při sebeobslužných dovednostech samostatnost, kterou klientovi jeho handicap dovolí. Ze své podstaty se tak zařízení snaží stále hledat mantinely, které klientovi jeho handicap vystavuje, a snaží se k nim prostřednictvím nácviků neustále přibližovat. Pokud jde například o nácvik oblékání, rozepíše si personál jednotlivé kroky při oblékání, vypíše si, které úkony je klient schopen provádět samostatně, a podporu mu dává pouze v krocích, které klient kvůli svému handicapu nezvládá.
Zakázka rodičů při sebeobslužných dovednostech je často rychlost. Rodiče se snaží dítě co nejrychleji obléknout, protože nemají na starosti pouze nácviky sebeobslužných dovedností, ale spěchají vyzvednout ještě dalšího sourozence nebo nakoupit aj.
Všichni, kdo pracujeme s dětmi nebo dospělými klienty s mentálním či tělesným handicapem, víme, že samostatnost a rychlost jsou nezřídka dvě neslučitelné veličiny. Pokud zařízení rozdílnost zakázek přijme za své, velmi často se třecí plochy mezi ním a rodiči -opatrovníky setřou a zařízení dokáže s rodiči vycházet pozitivně. Opět i zde platí (jako u mýtu o dětském věku), že pozitivní vztah mezi zařízením a rodičem má vyšší hodnotu než společný terapeutický postup vůči klientovi doma i v zařízení.
Příklad dobré a špatné praxe ze školní integrace žáka s Aspergerovým syndromem
Chybné použití výlučně terapeutických scénářů
Lukášovi je devět let a navštěvuje základní školu; ve třídě, do které chodí, pracuje spolu s učitelem i asistentka pedagoga. Ve chvíli, kdy mu asistentka zadá úkol, Lukáš často nechápe smysl úkolu, a pokud je i unavený, začne se vztekat. Vztek projevuje tím, že začne hučet. Asistentka pedagoga terapeuticky správně a důsledně za všech okolností trvá na dokončení úkolu. Lukáš se tak učí, že práci musí dokončit. Lukáš často hučí tak hlasitě, že se ostatní děti nemohou soustředit na práci a mají potíže například při písemných pracích. Po několika měsících si rodiče zdravých dětí začínají řediteli stěžovat, že se jejich děti nemohou učit. Po roce je Lukáš ze školy přeřazen do psychiatrické léčebny. (Nejde o ofi ciálně legalizovanou, ale bohužel reálnou praxi; pozn. red.)
Chybné použití výlučně krizových scénářů
Lukášovi je devět let a navštěvuje základní školu; ve třídě, do které chodí, pracuje spolu s učitelem i asistentka pedagoga. Ve chvíli, kdy mu asistentka zadá úkol, Lukáš často nechápe smysl úkolu, a pokud je i unavený, začne se vztekat. Vztek projevuje tím, že začne hučet. Asistentka pedagoga krizově správně velmi rychle přestane trvat na dokončení úkolu. Lukáš se tak v průběhu dne skoro vůbec neučí, ve škole si v „terapeutickém“ koutku hraje na počítači. Lukáš sice nehučí, ale jeho školní prospěch se rapidně zhoršuje. Po několika měsících si Lukášovi rodiče začínají řediteli stěžovat, že se Lukáš za poslední půlrok nic nenaučil. Navíc se Lukáš začal nudit, protože po něm nikdo nic nechce, a začal hučet z nudy. Po roce je Lukáš ze školy přeřazen do psychiatrické léčebny.
Správné použití terapeutických a krizových scénářů
Lukášovi je devět let a navštěvuje základní školu; ve třídě, do které chodí, pracuje spolu s učitelem i asistentka pedagoga. Ve chvíli, kdy mu asistentka zadá úkol, Lukáš často nechápe smysl úkolu, a pokud je i unavený, začne se vztekat. Vztek projevuje tím, že začne hučet. Asistentka pedagoga krizově správně velmi rychle přestane trvat na dokončení úkolu. Zároveň s Lukášem odchází ze třídy zalít květiny na chodbě tak, aby si Lukáš odpočinul. Při cestě zpět odchází asistentka s Lukášem do kabinetu fyziky a opět vytáhne zadaný úkol. Lukáš opět začne hučet, ale vzhledem k tomu, že hučení nikoho neruší, asistentka trvá dál na dokončení úlohy. V rámci prevence na všechny důležité písemky odchází Lukáš s asistentkou do kabinetu fyziky i za cenu, že integrace v tuto chvíli neprobíhá, a písemku vypracovává tam. Ostatní děti mají ale klid na svoji práci. Po roce sice integrace Lukáše probíhá pouze částečně (čtvrtinu času je v kabinetě s asistentkou) a jeho vzdělávání také jen v omezené míře (učí se podle svého IVP, tedy pomaleji než ostatní děti, i než by dovoloval jeho mentální potenciál). Zároveň je škola schopna ho udržet ve vzdělávání k relativní spokojenosti všech (Lukáš, spolužáci, personál, Lukášovi rodiče, rodiče ostatních dětí) a Lukáš postoupil do dalšího ročníku.
Pokud se některý zaměstnanec cítí při incidentu relativně psychicky a fyzicky v pohodě, může si dovolit přistupovat ke klientovi terapeuticky (může opakovaně trvat na svém požadavku, být výrazně důsledný, může chování naprosto ignorovat aj.). Pokud se však v pohodě necítí (např. řeší incident ve stavu fyzické nepohody nebo nevyspalý, ve skupině úzkostných dětí, před cizími lidmi na ulici nebo s výrazně silnějším klientem, u kterého nemá autoritu), nastupují následky krizové (vyhovění požadavku i po problémovém chování, únik ze situace aj.). Pokud se při jednom incidentu cítí jeden z personálu „terapeuticky“ a druhý již „krizově“ a zároveň chtějí vystupovat vůči klientovi jednotně a společně, musí se volit postup krizový, protože personál „v krizi“ není schopen dosáhnout terapeutických následků (personál v terapeutickém „režimu“ je však vždy schopen dosáhnout i následků krizových). Pokud nevíme, proč se klient chová problémově, nemůžeme správně provádět prevenci ani nemůžeme na chování správně terapeuticky reagovat. Nemůžeme totiž vědět, čemu vlastně máme předcházet a jak na chování reagovat, aby klient nedosáhl svého cíle. Můžeme správně dělat pouze následky krizové, které jsou často pro většinu funkčností chování v krizové situaci stejné. V následujících kapitolách se podíváme, jaký dopad má myšlení personálu a jeho následné prožívání interakcí s klientem na chování klientů.
Knihu zakoupíte: Portál - internetové knihkupectví
Naše poradna a terapeutické centrum - poradíme, pomůžeme!
