Chybějící otec, chybující syn; Corneau, Guy
Jak absence otce ovlivňuje utváření mužské identity
Autor úspěšné knihy Anatomie lásky Guy Corneau pojednává v tomto titulu o morálním zranění, jímž trpí někteří muži, kterým scházel kvalitní kontakt s otcem.
Fyzická absence otce se u nich projevuje po stránce afektivní a psychické a vyvolává určité nedostatky při utváření mužské identity ještě i v době, když tito synové dospěli, případně se sami stali otci. Autor vychází z vlastního života (zejména ze vztahu s vlastním otcem, resp. bez něj), z portrétů různých mužů a jejich příběhů a z příkladů z vlastní terapeutické praxe. Seznamuje čtenáře s tím, jak se tito muži jeví navenek, a jací doopravdy jsou uvnitř. Ukazuje důsledky, jež se projevily u synů, kteří vyrostli bez otce nebo jakoby bez otce. Ve své knize nabízí možnosti k lepšímu vzájemnému pochopení a souznění mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi. V závěrečných kapitolách ukazuje, jak najít východiska a zbavovat se důsledků. Kniha Chybějící otec, chybující syn se stala po vydání bestsellerem, vychází v doplňovaných a revidovaných vydáních ve frankofonních zemích opakovaně a byla přeložena do desítky jazyků.
Guy Corneau je kanadský psycholog, psychoterapeut, autor úspěšné knihy Anatomie lásky (Portál, 2000). V Kanadě i ve Francii vydal ještě několik úspěšných knižních titulů, pořádá přednášky, účastní se konferencí, vystupuje ve sdělovacích prostředcích.
Ukázka z knihy:
Bolest, která nemá smysl
Stále víc mladých lidí se stejně jako Simon pokouší skoncovat se životem. Zdá se, že sebevražda je u nich nejčastější příčinou úmrtí hned po dopravních nehodách. Rok od roku tento trend získává v nových generacích rozměry epidemie.
Ve Francii se statistiky sebevražd od roku 1945 zcela obrátily. Před rokem 1975 se muži starší čtyřiceti let zabíjeli víc než ti mladší mezi dvaceti a čtyřiceti lety. Zato dnes je výskyt sebevražd u mladých častější než u starších mužů. A počet sebevražd u mladých rapidně narůstá: 8 300 v roce 1975 ve srovnání s 12 500 v roce 1985!33 Mezi řadu smutných rekordů Quebecu patří i nejvyšší počet sebevražd na světě, které spáchají mladí ve věku od osmnácti do pětadvaceti let. Jeden z dvanácti studentů předvysokoškolského věku přiznává pokus o sebevraždu a jen v roce 1982 se odehrálo 421 sebevražd chlapců a mužů mladších třiceti let.34 Statistiky odhalují, že jeden pokus z deseti skončí fatálně, což znamená, že v roce 1982 došlo k 4210 pokusům o sebevraždu u dospívajících. Mezi dokonanými sebevraždami dvojnásobně převažují chlapci.
Slavná studie E. Durkheima Le Suicide (Sebevražda), publikovaná v roce 1897, už tehdy odhalila skutečnost, že muži se nezabíjejí jen kvůli problémům v oblasti duševního zdraví, ale že sebevražda mívá i sociální příčiny. Čím více společnost integruje své členy, tím méně je sebevražd; čím více se normy, které zajišťují řád ve společnosti, rozpadají, tím více stoupá počet sebevražd.
To by vysvětlovalo, proč dříve lidé dokázali tolerovat život v ubohých materiálních podmínkách, zatímco dnes si mladí lidé zoufají. Náboženství v minulé době, materialistické krédo a slibovaný komfort, možnost dát dětem vzdělání – to všechno dávalo smysl obětem předcházejících generací. Ale dnes, když nezaměstnanost ohrožuje všechny profese, když se stres z moderního světa stále zvyšuje a tradice se rozpadají, život rychle ztrácí smysl.
Podle výzkumu vedeného Centre de communication en santé mentale nemocnice Rivi?re-des-Prairies v Montrealu mladí myslí na sebevraždu, aby se přestali trápit. A bolest, o níž mluví Simon, ta, která opravdu způsobuje trápení, ta, která útočí na lidskou bytost v její podstatě, je bolest, která nemá smysl, bolest, kterou člověk snáší, aniž by věděl proč.
I zde je absence otce silně cítit. Nebylo snad jeho úkolem při kmenových iniciačních rituálech dát smysl utrpení? Zmrzačení, které měli synům způsobit jejich otcové, bylo přece nedílnou součástí rituálu. Mladí se museli naučit tolerovat bolest, zkrotit a ovládnout ji, pokud chtěli být přijati do světa mužů. Zranění, záměrně způsobená otcem, symbolizovala nadcházející utrpení a dávala mu mytický význam. Utrpení se stalo nevyhnutelným společníkem růstu člověka a jeho poznávání zákonů vesmíru.
Dnes se smysl utrpení ztratil. Už ho nepředávají otcové, kteří se mu, posedlí komfortem, také snaží vyhnout všemi možnými prostředky (jeden z nich, velmi rozšířený, spočívá v opouštění žen a dětí). Když otcové nechápou smysl utrpení, když ho už nehodlají snášet, jsme svědky truchlivých činů generace mladých, kteří před hrůzami světa utíkají k sebevraždě. Sebevražda je zcela defi nitivní prostředek, který lidská bytost může použít, aby se vyhnula bolesti života a pokusila se dovést neúspěch ad absurdum.
V útrobách země
Kmenové zasvěcení
Jak jsem se zmínil v první kapitole, kmenové zasvěcení dospívajících mladíků byl velmi rozšířený a vypracovaný rituál. Tento rituál pomáhal mladým mužům stát se syny svého otce. Jeho cílem bylo ofi - ciálně vymezit separaci od matky a udělat z dospívajícího chlapce muže. Podle antropologa Victora Turnera iniciace představuje stadium mezi jednou sociální strukturou a tou, která bude následovat, přesněji řečeno jakýsi ne-stav, mezeru. Pro členy kmene ti, kteří jsou zasvěcováni, přestávají zkrátka existovat, jsou neviditelní; mluví se o nich dokonce i v jejich přítomnosti ve třetí osobě, jako by tu nebyli. Nemají pohlaví a jsou považováni za androgyny. Navíc jsou popisováni a zachází se s nimi jako s mrtvými nebo se zárodky. Proto se pokrývají vápnem, bahnem či popelem – to symbolizuje jejich návrat k zemi, návrat do světa mrtvých. Musí zemřít v jednom stavu, aby se mohli zrodit do jiného. Uvádění nováčků ve školách nebo rozlučky se svobodou si ostatně tento motiv „zašpinění“ uchovaly, i když hlubší smysl se už vytratil.
Ti i ty, kdo jsou zasvěcováni, představují vlastně okraj společnosti, jsou dočasně odstaveni, než budou znovu přijati ve své nové identitě. Je to tedy skutečně nový člověk, kterého společnost přijme do svých řad, bytost, která bude o sobě a svém dětství vyprávět, jako by se jednalo o někoho jiného.
Přechodový rituál adolescentů vychází z lidských biologických procesů, může být utvářen jako zrození. Rituál dává tomuto vnitřnímu procesu vnější, viditelnou podobu. „V mnoha společnostech se symboly zasvěcení přejímají z biologie smrti, rozkladu, katabolismu a dalších fyzických procesů s negativním zabarvením, jako je třeba menstruace (na niž se často pohlíží jako na absenci či ztrátu plodu)… Neofyt může být nucen k tomu, aby si nehybně lehl, jako by ho měli pohřbít, může být potřen černou barvou nebo nějaký čas nuceně žít ve společnosti děsivých maskovaných postav, které mimo jiné představují mrtvé, nebo v horším případě živoucí mrtvoly. Na tyto neofyty se často aplikuje metafora rozkladu – mohou být špinaví nebo se identifi kovat se zemí, tou všem společnou hmotou, do níž se každý jedinec jednou vrátí…“
Vidíte, jak se díky souvislosti s biologickými a přirozenými procesy země a lidského metabolismu tento způsob iniciace zřetelně odlišuje od zasvěcení, které prožil Perceval. Jeho iniciace se týkala pouze loveckého a bojovného aspektu muže; opominula realitu těla a usazení bytosti v hmotě.
Přesto iniciace lovců měla také své místo v nitru země. Mytolog Joseph Campbell, který zemřel v roce 1987, věřil, že prehistorické jeskyně jako Lascaux nebo Pech-Merle představují skutečné učebnice. Prostřednictvím scén nakreslených přímo na stěnách se nováčci učili, jak s respektem lovit a zabíjet zvířata, vládce země.
Součástí kmenového zasvěcení je špína, která k rituálu nezbytně patří. Ve srovnání se suchým mečem je vlhká. Proto kopí grálu krvácí; suché a ostré mužství se musí zmáčet vlhkou krví a rozkladem, aby se mohlo znovu zrodit. Muži, právě proto že nemají menstruaci a nemohou rodit děti, se o to víc potřebují přiblížit biologickým a přirozeným procesům smrti a znovuzrození.
Současná kultura svědčí o tom, jak jsou tyto přechodové rituály potřebné a jakou duchovní katastrofu představuje jejich ztráta. Dnešní dospívající svou okázalou bezpohlavností, zálibou v monstrózních účesech a rekvizitách, v dovedně potrhaném a proděravěném oblečení, které nosí, i svou nedbalou hygienou nevědomky opakují základní iniciační témata. Potíž je v tom, že otcové nechápou, že se takto projevuje právě nevědomá potřeba iniciace. Mladí prožívají přechod, iniciační období. Zkoumají hranice své budoucí identity. Ve společnosti, kde se tolik dá na vnější dojem a image jako v té naší, se tato iniciace často omezí na pasivní imitaci nějaké celebrity. Starověká iniciace byla tedy zbavena svého obsahu, ale především účasti na posvátném smyslu vesmíru, k níž vedla novice prostřednictvím zkoušek, jež ho poznamenaly až do morku kostí.
Naše poradna a terapeutické centrum - poradíme, pomůžeme!
