Doprovázení člověka člověkem je přirozenou součástí lidské společnosti od dob jejího vzniku až do současnosti. Každý člověk je v průběhu svého života doprovázen druhými lidmi a naopak. Stává se tak subjektem i objektem doprovázení. Kniha přináší nový sociologizující pohled na význam doprovázení v životě člověka, a to v kontextu jeho životní dráhy.
Jádro knihy tvoří koncept doprovázení – jeho součástí je typologie, v jejímž rámci nejprve členíme doprovázení na laické a na profesionální. Laickými doprovázejícími jsme všichni. Profesionálními doprovázejícími se stáváme, když se rozhodneme pro některou z pomáhajících profesí. V souvislosti s nimi dělíme doprovázení na výchovně vzdělávací, sociální a zdravotnické. Ve všech případech by mělo jít o profesionálně vedené sociálně inteligentní doprovázení, ve kterém je pracovník subjektem řídicím a ovlivňujícím průběh a výsledek celého procesu.
PhDr. Soňa Vávrová, Ph.D., absolvovala obor sociologie – andragogika na FF UP Olomouc a doktorské studium v oboru sociální práce na Zdravotně sociální fakultě Ostravské univerzity v Ostravě. Je ředitelkou Ústavu pedagogických věd na Univerzitě Tomáši Bati ve Zlíně, působila jako vedoucí Domova pro osoby se zdravotním postižením Velehrad-Buchlovská a vedoucí referátu sociálních věcí na oddělení sociálně-právní ochrany dětí na OÚ Uherské Hradiště. Zabývá se otázkami deinstitucionalizace a transformace pobytových sociálních služeb, oblastí kvality sociálních služeb a procesem aplikace SQSS (standardů kvality sociálních služeb) v praxi. V centru jejího výzkumného zájmu stojí otázky sebereflexe a autoregulace chování, supervize jako podpory etického jednání pracovníků pomáhajících profesí a profesionálního doprovázení.
Ukázka z knihy:
Doprovázení a jeho význam v životě člověka
Při každé volbě dáváte v sázku život, který jste do té doby vedli; s každým novým rozhodnutím o něj přicházíte.
Richard Bach
Problematika doprovázení bývá v současné odborné literatuře spojována výhradně s doprovázením umírajících, tedy doprovázením lidí v závěru jejich životní dráhy. Doprovázející se v této souvislosti dostává do role symbolického převozníka, který má důstojným způsobem doprovodit člověka na hranici předělující jeho fyzické bytí a ne-bytí. V dnešní globalizované (otevřené) společnosti a planetě zbrázděné „informačními dálnicemi“ (Bauman, 2008) nemůžeme potřebu doprovázení člověka člověkem redukovat pouze na „cestu poslední“, ale právě naopak. Tento čistě lidský fenomén, jenž se odehrává v reálném světě (na rozdíl od toho virtuálního, který stále častěji prostupuje naši každodenní realitu), bychom měli dále prohlubovat a rozšiřovat na nové životní situace, které nejsme schopni zvládnout sami a k jejichž uchopení a zpracování potřebujeme podporu druhé lidské bytosti.
Na životní cestě doprovázejí každého z nás od začátku do konce druzí lidé. Člověk jako sociální bytost nežije ve vakuu, ale vždy ve společenství, tedy v síti interpersonálních vztahů. I když si někteří lidé (s duševním onemocněním apod.) vytvářejí vlastní paralelní světy, v nichž se pohybují a nemají zájem o spolužití s dalšími členy lidského společenství, i přesto se jim dostává pozornosti druhých. „Druzí“ se je svým působením snaží vtáhnout zpět do světa a nasměrovat na „správnou“ cestu. Permanentní přítomnost druhých osob v našem životě můžeme označit za doprovázení. Proces doprovázení v sobě obsahuje několik složek, ty dělíme na poradenství, podporu a nezbytnou pomoc. Především v oblasti profesionálního doprovázení jsou uvedené komponenty možnými nástroji efektivního působení.
Naše životní dráha je formována lidmi, s nimiž se setkáváme, aniž bychom si jejich vliv a význam uvědomovali. Každý člověk je v podstatě jedinečnou a neopakovatelnou bytostí působící na ostatní v rámci interpersonálních vztahů a nechávající ostatní působit na sebe. Ze své sociální podstaty je člověk vtažen do vztahů a sítí v mnoha sociálních skupinách. K recipročnímu ovlivňování členů society dochází i na globální úrovni. Uvedenou skutečnost popsal americký matematik a meteorolog E. N. Lorenz a je známá jako efekt motýlího křídla. Lorenz přišel s myšlenkou, že i něco tak nevýznamného, jako je mávnutí motýlího křídla v Brazílii, odstartuje řetězec reakcí vedoucích k tornádu v Texasu. Téma motýlího efektu nalezneme v mnoha beletristických a fi lmových dílech. Princip je jednoduchý. Banální událost odehrávající se na jednom konci světa osudově zasahuje do života hrdinů na druhé straně zeměkoule. Motýlí efekt je názorně zachycen ve fi lmu Pan Nikdo režiséra Jaca van Dormaela z roku 2009 (koprodukce Kanady, Belgie, Francie a Německa). Efekt motýlího křídla můžeme pozorovat v každodenním životě a interpersonálních vztazích, když si je grafi cky znázorníme jako sítě natažené od jednoho pevného záchytného bodu tvořeného člověkem ke druhému. Od každého bodu povede několik desítek vláken k druhým lidem, s nimiž je jedinec spojen určitým poutem. Stejným způsobem budeme postupovat stále dál, až se oklikou některým z vláken vrátíme zpět k bodu výchozímu. Jakmile svoji práci dokončíme, zjistíme, že všichni lidé žijící na Zemi jsou součástí jedné globální sítě. Nenajdeme snad žádného jedince, k němuž by nevedla ani jedna jediná nitka. Život každého z nás je pevně navázán na životy druhých lidí a nelze od nich abstrahovat. Vzájemné propojení jedinců v globální síti je zachyceno na obr. 2.1.
V rámci interpersonálních vazeb a vztahů nejsme nikdy schopni odhadnout, jakou rychlostí a směrem se budou šířit vysílané vzruchy po síti a po jaké době a v jaké podobě se k nám vrátí zpět. Jen stěží dokážeme odhadnout jejich dopad na náš život. Doprovázení v našem pojetí nepojímáme optikou motýlího efektu, ale jako přímé působení jednoho člověka na druhého, a to v přímo dosažitelné vzdálenosti.
Virtuální doprovázení
K novým formám doprovázení můžeme v současné informační společnosti protkané hustou pavučinou neviditelných sítí řadit virtuální doprovázení. Vzhledem k předloženému konceptu se musíme tázat, zda může být virtuální doprovázení doprovázením sociálně inteligentním, jakou úlohu bude sehrávat v budoucnu a zda postupem doby vytěsní reálné doprovázení. V současné době jsou mnozí lidé aktivně zapojeni do společenských/komunitních/sociálních sítí. Rozdíly mezi komunitní a sociální sítí můžeme vidět v tom, že komunitní sítě tvoří skupiny známých a blízkých lidí, s nimiž její členové chtějí sdílet každodenní zážitky a udržovat vztahy právě prostřednictvím sítě. Sociální síť je pak volné společenství lidí, kteří se ve virtuálním prostoru sešli za určitým účelem, například seznámením se nebo popovídáním si na určité téma. Dnešní člověk se naučil pohybovat mezi dvěma světy, světem reálným a virtuálním. Pokud nenalezneme dostatečné množství příležitostí ve světě reálném, máme ještě další možnost – vstoupit do světa virtuálního. Po čase se nám může stát, že se ve virtuál ním společenství budeme cítit jistěji než ve světě skutečných interpersonálních vztahů. Společenské sítě, k nimž patří i nejrozšířenější komunitní síť Facebook, umožňují lidem nepřetržitou komunikaci s druhými lidmi. Nabídka permanentních interakcí s druhými ruší přirozený životní cyklus, tak jak ho znali a respektovali naši předkové. Životy se posouvají do pozdních nočních hodin, čímž se ztrácí rozdíl mezi dnem a nocí. V kteroukoli denní i noční hodinu se můžeme zapojit do života virtuální komunity či sítě, kdy nemusíme ani opouštět daný fyzický prostor. Postačí několik málo kliknutí a jsme připojeni online. Dochází tak k devalvaci nejenom času, ale také prostoru. Čas a prostor začíná z našich životů mizet, respektive ztrácí svůj dosavadní význam. Wikipedie charakterizuje Facebook jako rozsáhlý společenský webový systém sloužící hlavně k tvorbě sociálních sítí, komunikaci mezi uživateli, sdílení multimediálních dat, udržování vztahů a zábavě. Se svými 650 miliony aktivních uživatelů (7. března 2011) je jednou z největších společenských sítí na světě. Je plně přeložen do 68 jazyků. Z uvedených informací je zjevné, že stále více lidí žijících na Zemi komunikuje s druhými prostřednictvím virtuálních společenských sítí. Interpersonální kontakty dostávají nový rozměr a bývají často hodnoceny více prizmatem kvantity než kvality. Měrnými jednotkami se tak stává množství „přidaných“ přátel nebo kvantum vyměněných informací. Informační společnost zdá se být v tomto směru posedlá kvantifi kováním. Kvantita dostává výpovědní hodnotu, na rozdíl od neuchopitelné a jen těžce představitelné kvality. Na tomto místě před námi vyvstává několik otázek. Jaký je rozdíl mezi tím, když máme tři dobré přátele a někdo jiný má 106 „přidaných“ přátel na Facebooku? Kdo z nás je na tom lépe? Ten, kdo má hluboký celoživotní vztah se třemi lidmi, na které se může kdykoli s důvěrou obrátit, nebo ten, kdo má 106 potenciálních přátel na síti? Je pravdou, že člověk nacházející se v současné době mimo společenské virtuální sítě jako by nebyl. Taková osoba není dohledatelná ani kontaktovatelná, zkrátka stojí mimo zasíťovanou společnost a aktuální dění. Nedostává se jí informací o společenských událostech a plánovaných setkáních. Je ve svém životě anonymizována a postupně se dostává do sociální izolace. Na tomto místě můžeme konstatovat, že se virtuální doprovázení od určité doby stává jednou z nejrozšířenějších forem laického doprovázení. Bauman (1999, s. 27) uvedenou situaci vidí tak, že informace nyní obíhají bez ohledu na své nositele. K přeuspořádání významů a vztahů už není tak jako dříve nezbytné přemísťovat a přeuspořádávat osoby ve fyzickém prostoru. Není tedy třeba v případě kontaktu se známými překonávat velké vzdálenosti a někam cestovat. Lidé jsou v kontaktu s druhými lidmi téměř kdykoli a z kteréhokoli místa planety. V dnešní době může být každý bez ohledu na své aktuální geografi cké místo v kontaktu s druhými prostřednictvím široké nabídky společenských sítí.
Postmoderní doba přináší změnu časoprostorových dimenzí. Lidé už nejsou úzce vázáni na lokalitu, v níž žijí, a na síť interpersonálních kontaktů získanou na základě vzájemného setkávání. Časoprostorové dimenze jsou předefi novány a prostor i čas se jeví jako neomezené entity. S proměnou časoprostorových dimenzí souvisí také nový rozměr. Tím se stává rychlost. Rychlost bývá vztahována především k toku informací. Vědu o rychlosti a akceleraci nazývá její teoretik P. Virilio dromologií. Podle Virilia se člověk od 19. století začíná pohybovat ve virtuální sféře světa, jejíž rozšiřování smršťuje sféru světa reálného, na jehož místo nastupuje stále expandující sféra virtuální se svojí masovostí a rychlostí. Virtuální doprovázení proniká do sociální oblasti i oblasti pedagogického doprovázení, kde se jeho nástup jeví nevyhnutelným. Mnozí myslitelé se proto zamýšlejí nad zánikem univerzit jako kamenných stánků expedujících vědění. Nové formy učení založené na e-learningu a m-learningu, tedy mobilním vzdělávání, uvedenou skutečnost jenom podporují. Naskýtá se nám tedy otázka po nové roli pedagoga jako doprovázejícího a zprostředkovatele vědění tohoto světa. Informací máme v dnešní době více, než jsme si kdy dokázali představit. Úloha pedagoga se tak začíná proměňovat od role zprostředkovatele informací k roli průvodce, jehož hlavním cílem bude pomoci doprovázeným zorientovat se v existující mase informací, pomoc při jejich utřídění a zasazení do časoprostorových relací a odlišení podstatných a relevantních informací od fi kcí. Podle Eriksena (2005) v informační společnosti již není nedostatkovým zbožím železná ruda nebo pytle s obilím, ale pozornost cílové skupiny, o niž mezi sebou soupeří všichni, kteří s informacemi pracují (od televizních hlasatelek až po univerzitní profesory). Úlohu virtuálního doprovázení v našem životě není třeba přeceňovat, ale spíše jeho existenci refl ektovat a uvažovat o vhodných způsobech a formách tak, aby se i virtuální doprovázení stalo pokud možno doprovázením sociálně inteligentním.
Kód produktu: 22307201
EAN: 9788026200871
Vydavatel: Portál
Rok vydání: 2012
Počet stran: 160
ISBN: 978-80-262-0087-1
Vazba: brožovaná
