Napsal Alfred Adler ; Přeložil [z němčiny] Karel Valeška
Jazyk: česky
Rozsah: 212 stran
Nakladatelské údaje: Praha , Orbis, 1935
Alfred Adler
Alfred Adler pracoval na počátku století jako lékař. V té době vyvinul svou psychologickou teorii, založenou na orgánové méněcennosti. Šíře se jí věnoval zejména ve dvacátých letech, kdy se soustředil na osobnost, vývoj v dětství a způsoby, jimiž člověk může usilovat o překonání pocitů méněcennosti.
Později, ve druhém období tvorby své teorie, se začal více než na orgánovou méněcennost koncentrovat na komplex méněcennosti, který je subjektivním projevem a není závislý na somatické (orgánové) situaci. Komplexem méněcennosti Adler neměl na mysli pouze pocit - emoci, ale zahrnoval do něj i postoj a názor. Komplex v tomto pojetí měl za následek úsilí po překonání této méněcennosti. Domníval se, že "vůle k moci" je prostředkem k překonávání těchto pocitů. Jeho studium zahrnovalo, kromě vlastní "moci", především ještě obecnější úsilí o získání převahy.
Ve třetím období, které následovalo, začal považovat za nejdůležitější úsilí člověka o rovnost a spolupráci. Za výsledek tohoto období by se dal stručně označit jeho názor, že základní motivací všech lidí je "náležet" k lidské společnosti, tj. mít zde své místo a přispívat k její pohodě a jejímu rozvoji. Jen tehdy, když jedinec necítí, že má své místo a že může přispívat, bude se snažit - na základě tohoto vadného přesvědčení - překonat pocity méněcennosti úsilím o převahu.
Podstatným pokrokem v době, kdy se svou teorií přišel, byl přístup, který zahrnoval jednotu somatických a psychických procesů. Mezi lékaři v této době naprosto převažoval dualistický přístup - na duševní a tělesné procesy bylo pohlíženo jako na dvě oddělené oblasti.
Od r. 1902 byl Adler několik let členem Freudovy psychoanalytické skupiny a v této době se věnoval psychickým dějům s obzvláště intenzívním zájem. Poměrně brzy však začal nacházet rozdíly mezi svými a Freudovými názory na lidskou psychiku. v roce 1911 opustil Freudovu skupinu a v letech 1911 - 1914 pracoval na vytvoření vlastní školy, kterou nazval individuální psychologie. Tuto svou školu dále rozvíjel a rozšiřoval až do své smrti v roce 1937.
Adlerova teorie
Názvem individuální psychologie chtěl Adler vyjádřit to, že každý člověk je nedělitelná jednota, individuum, které funguje jako celistvá bytost. Z dnešního pohledu není již tak zřetelná potřeba zdůrazňovat právě tento aspekt, byla to však také reakce na tehdejší názorové spektrum a zřejmě především na Freudovu psychoanalýzu, která člověka rozdělovala na různé oblasti, oddělené všelijakými přepážkami. Proto adleriáni označují svou psychologii jako holistickou.
Důrazem na individuum naprosto není odsouván význam jedince jako bytosti sociální. Naopak, základním cílem jedince je jeho zařazení do společnosti. Tento cíl, tj. způsob, jakým se jedinec zařazuje a chce zařazovat do společnosti (a prostředí vůbec), je v adleriánské psychologii označován jako životní styl, což je další ze základních pojmů Adlerovy teorie.
Jedinec je tedy podle Adlera charakterizován a determinován svým cílem nebo účelem (který ovšem zdaleka nemusí být vědomý a vědomě záměrný). Proto je Adlerova individuální psychologie označována jako teleologická. Tím je míněno, že veškeré lidské chování je účelné - orientované na individuální cíl. Smyslu chování člověka můžeme porozumět jen na základě pochopení jeho cílů.
Na rozdíl od Freudovy psychoanalýzy tedy individuální psychologie klade větší důraz na budoucnost a na možnou změnu cílů. Adler uznává vliv dětství, podobně jako Freud, ale nepovažuje jej za tak determinující. Člověk sice nemůže změnit svou individuální historii, může ale měnit své intence - cíle a záměry.
Zdroj: http://quonax.mysteria.cz/iccassi.htm
